Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nema - Animalia

NemaAnimalia

Sorgh9.8.2022
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Nema, obráceně Amen, tedy konec. Nema jsou na začátku a přichází s velice dobrým debutem.

Německá kapela Nema patří zatím mezi ty méně známé, ale myslím, že by se to brzy mohlo změnit. Rád je představím v souvislosti s vydáním jejich debutního alba Animalia, které vyšlo letos v dubnu.  Jde o silný a nadějný vklad německé kultury světovému publiku a díky němu je zřejmé, že to na západ od našich hranic kvasí. Kapela vznikla v roce 2016 a zatím se do světových kronik nijak výrazně nezapsala. Až loňské krátkometrážní EP Anomalie bylo určitým poslem, který měl za úkol připravit cestu, utřít prach a vychladit sklenice. Na přípitek je čas právě teď.

 

Vždycky je příjemné pustit si něco neznámého, co okamžitě probudí zemdlenou pozornost. Nemusí se mi to hned zrovna líbit, ale stačí pocítit nějakou sílu, emoce, zkrátka víc než jen řemeslo. To se pak těším na postupné odkrývání tajemství té konkrétní desky a na budování vztahu mezi námi. Animalia je případ, který za tuhle snahu stojí. Album dává od začátku najevo, že nebylo stvořeno pro chvíle oddechu a relaxace, spíš mu vyhovuje přiměřená pozornost a vklad samotného posluchače. Vyvolává mírné, neutuchající napětí, ve kterém si musíme nejprve vytvořit svoje pohodlí. Ze začátku možná nic nenapovídá, že půjde o jinou cestu ke známému cíli. Úvodní deklamace zaniká v kytarovém rozjezdu, který je trošku povědomý a brousí tykadla k pozornému sledování. A už po chvíli není potřeba chodit okolo horké kaše a váhat s trefou do černého. Kdysi by Nema svojí  nesnadno pojmenovatelnou tvorbou bořili hranice a kázali originalitu, teď se však mohou pasovat už jen do role souputníků Cult Of Luna, nebo našich Gospel Of The Future. Trošku by mohli být slyšet i OSI. Což je poklona jako prase a tohle srovnání určitě nesnižuje hodnotu díla. Přes toto brzké odhalení inspiračních pramenů je Animalia samostatně živelným dílem a má silný magnetismus. Album ve své sevřené podobě silně bují emocemi a hudebníci mají plné ruce práce, aby se jim nářadí neutrhlo z řetězu. Tlak múz musí neustále stahovat obručemi přísných pravidel.

 

V zásadě jde o progresivní metal, který v sobě míchá prvky postmetalu, sludge a hardcoru. Vyznění je tvrdé, agresivní, naopak vůbec nejde o rychlost a jednoduché riffy působí ve středním tempu nejsilněji. V nich je hustota a pevný základ desky, která pak může působit díky jemným kytarovým linkám z říše melancholických melodií. Co je stálé a nemění se, je zpěv. Víceméně v jedné poloze, tvrdý řev, který nerozlišuje jemné sloky od hoblovaných refrénů. Nehne s ním ani jedna z divočejších skladeb načichlá skoro až blackmetalem, Verbrannte Erde. Systematicky se drží svého uřvaného stylu a neuhne. Je pravda, že v Huracan klesne trošku níž a prokáže znalost hlubin, ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Takže zatímco hudba je plná změn a nálad, tak zpěv je stálicí, o kterou je možno se plnou vahou opřít.

 

 

Nejen ty jmenované posluchači nabídnou zajímavé momenty. V podstatě každá skladba je něčím unikátní. Někde jsou to blackmetalové dozvuky, jinde elektronicky modulovaný hlas, nebo atmosférické, skoro ukolébavkové pasáže. Opakování motivů je jedním z typických znaků desky a patří k dobrým mravům stylu jaký hrají. V Huracan to graduje až do jakéhosi šamanského skandování názvu skladby. Zkrátka různorodost tu jde ruku v ruce s jednotným konceptem alba a tvoří smysluplnou kolekci Animalie. Její divokost a zvířeckost je obsažena už v samotném názvu.  Nema mě dostali tam, kde mě chtěli mít, protože jejich styl hry se mi teď pořád honí v hlavě. Kontrast různě tvrdých dílů, které se nepravidelně střídají je cesta dobrým směrem a já si musím seřídit azimut.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky