Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledních letech zažíváme velké návraty i na elektro scéně, z nichž tím velice potěšitelným je tento – neurotická ryba do toho zase šlape. Dvojice Klein a Verlage to spolu táhne už krásných dvanáct let a i když Neuroticfish nejsou zrovna továrnou na desky (když nepočítám reedice a výběry, pak toto je čtvrtá deska od roku 1999), jejich tvorba je  úctyhodná. Jejich poslední album Gelb, od kterého se odráží jejich úspěch, čekalo na svého následovníka totiž docela dlouho…

A Sign Of Life je návratem ve velkém stylu, přestože se toho v jejich rozpoznávacích znameních moc nezměnilo. Neuroticfish stále zní jako Depeche Mode, které napadlo dělat EBM. I nadále jsou líbiví, popoví a zároveň se topí v depresích a temných atmosférách. A je to německá továrna na strojové rytmy, bez kterých by to nešlo. Pokud znáte kapelu, není už co řešit – je to celkem jasný pokračovatel, kterého poznáte od prvního beatu. Dvojice má rukopis elektro-popových hymnů zmáknutý na jedničku, opisuje od svého okolí ale vskutku zdařile. Na druhou stranu proč ne?!

Ovlivění současnou podobou elektroniky se zaměřuje především na hrátky s dub-stepem, zcela jasně znatelné už v Silence, nejvíce pak ale v singlové Agony (nejednou přecházející v nefalšovanou hlukovou dub-step rubanici s vokodérem zkresleným Kleinovým projevem). Možná je patnáct skladeb moc a možná je to tak akorát. Poprvé jsem to dvojici lehce vyčítal, další poslechy ale upevňovaly dojem, že není co vyřadit. Jede se sice stále v tom samém rozpoložení, neutuchající příval hitovek a temných vizí však šroubuje potenciál vysoko. Jako by se dvojice Klein – Verlage nechtěla utišit a po těch deseti letech je něco nutilo neustávat a prát to do uší dál a dál.

Ze A Sign Of Life mám jasný pocit radosti z muziky, ke které se tato kultovní dvojice zase vrátila prostřednictvím Neuroticfish. Dělají a vždy dělali svůj temný popík s nasazením a byli jasně rozpoznatelní mezi ostatními. A oslavují nesmrtelnost stylu EBM – devátá Is It Dead je pomyslným kozáčkem na hřbitově falešných iluzí o smrtelnosti toho stylu, který se jen tak podříznout nedá. Texty dvojice se pohybují tam, kde se pohybuje většina souputníků – Kleinovy vize se dotýkají identity sebe samotného a chodí okolo otázek existence jedince na tomto světě. A těžko posoudit, nakolik je to osobní zpověď a nakolik rozpoznávací značka stylu – Reznorovi jsem jeho obavy z démonů na Hesitation Marks uvěřil docela bez obav.

Znamení života je přesně tím znamením, na které jsem čekal. Samotný název desky může být i zvoláním, že je kapela zpět a že tady ještě nějaký ten pátek bude. A to je dobře. Držení se ve vyjetých kolejích patří ke stylu, který hrají. Progrese v podobě moderních postupů je zase jasné plus. Bravo, pánové, pro mě EBM deska roku.