Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Newsted - Heavy Metal Music

NewstedHeavy Metal Music

Michal Z28.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nenápadné LP, které zcela vychází z debutového EP, mnoho více již neříká a přesto dává dokvést kompletnímu květu stvořitelů Newsted. Pokud na jejich hru přistoupíte, říkat ne se bude přetěžce. Koňská dávka poctivého metalu s mnoha možnými přívlastky. Album je z těch, které můžete shodit ze stolu jako fádní, ale dopřejte mu více času.

Newsted po výkopovém EP "Metal" odkrývají karty a vykládají první kompletní vějíř z ruky na prkno stolu. Bude v konečném součtu vycházet "Heavy Metal Music" lépe, než bylo naznačeno prvním malým pokusem? U EP jsem v rámci možností nešetřil superlativy, které nemohou spouštět nic jiného než velká očekávání. Nicméně jsme dospělí jedinci, na zázraky už nevěříme a se sérií zklamání jsme schopni se též vyrovnat, bez křeče a kopání kolem sebe.

 

Předchozí EP napovědělo mnohé a nečekal jsem, že odhalí a napoví tolik o aktuálním albu. Newsted je možné označit za ladné budovatele hmatatelných metalových atmosfér a nálad, v nichž samozřejmě nehledejme skandinávský podtext. Tahle muzika je retro, stoner a přesto nepůsobí nepatřičně. Jason a jeho družina přistupují k tvorbě poctivě a bez kalkulu, prostě to z nich vyvěrá. Skladby sice mají sklon působit tuctově, ale s motivy a nápady se pracuje do konce, dokud se nerozpracují a nevystupňují k možnému maximu. Ano, ona tuctovost na první nebo nesoustředěný poslech může odradit. Ale mix Iggyho Popa či pozdního Henryho Rollinse spolu s Monster Magnet, kteří chlapci z Newsted bez skrupulí provozují, má svoji hodnotu a návykovost. Album je to klidné, ale zároveň nespoutané, plné vášně a radosti z tvorby.

 

Opět se sahá stejně jako na EP hodně hluboko v historii a výchozí bod je možné spatřovat v době, kdy hard rock předával žezlo heavy metalu. Na mnoha artefaktech cítím šamanskou výheň, jakou uměli rozpalovat jen Tonda s Ozzym v pravěku metalu, neboť jakmile se začne řečnit po jejich, přijdou mi Newsted patřičnější než skutečný současný originál. Newsted si nerazí cestu hlava nehlava pestrým střídáním stylových prostředků, ale umně a barvitě manipulují na vcelku ostře ohraničeném, malém prostoru. Lehkou výtku bych měl ke znovu použitým skladbám z EP, takový second hand nemám rád.

 

Naznačená myšlenka, že neposlouchám nic speciálního, mě navštěvuje často, ale se stejnou pravidelností je rozstřelena - tu rokenrolem mutujícím do nelítostného marše, tu mě pobaví rozjívený odér jakoby náhodných kytar, či mě zdevastuje nějaká ta rocková nebo stoner veteš, ale krásně oprášená a současná. Přesto nechci vyvolat dojem, že by se Newsted podsouvali mezi stoupající vlnu retro rockových ansámblů, které to berou patřičně od podlahy včetně image. Newsted se nevzdávají kovových rámů vlastní minulosti, ale umně do nich zaplétají vlákna jakostních materiálů jehlou, na jejímž hrotu jsou stopové prvky všemožných tvrdě rockových odnoží. Skladby mají hlavu a patu, nemluvě o náboji a vnitřním pnutí. Hudba, která svému slovu nedělá hanbu. Hudba, pod jejíž kůží stále pulzuje a běhá životadárná energie. Newsted jsou skutečná dřeň, k níž se probili špinavou prací a trnitými cestami, u kterých na hudebníky nekynou spoře oděné lačné divy a jiná pomíjivá pozlátka.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

karel huml / 15.5.14 21:10odpovědět

Dobrá deska, neotřelý styl.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky