Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nick Cave and the Bad Seeds - Skeleton Tree

Nick Cave and the Bad SeedsSkeleton Tree

Sorgh28.10.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Skeleton Tree si drží pozici ve stínu jiných. Na pódium ho netáhnou žádné hity, nedělá výrazná gesta a ani vizuálně na sebe neupozorňuje. Dobře mu je v tichém, komorním prostředí s těmi, kteří se naladí na jeho frekvenci a zůstanou němí.

Po třech letech je tu další řadové album z dílny tohoto podivného a charismatického písničkáře a kapely Bad Seeds. Cave je pověstný širokým rozsahem své tvorby, umí se divoce odvázat stejně jako snivě lkát nad rozlitým mlékem a působivě umí pracovat i s mluveným slovem. Je otázkou, jestli by aktuální album tento rok vůbec vyšlo a právě v takové podobě, kdyby jeho rodinu nepostihla tragédie. Tuším, že ne.

 

A tak je to hodně podivné radovat se nad nahrávkou z dílny mistra, když víme, proč vzniklo. Album je Caveovou terapií, která splnila svůj cíl, i kdyby se nikomu nelíbilo a nedosáhlo žádných prodejů. Pro umělcovu duševní nápravu bylo album důležité a je třeba ho tak chápat. Hudba jakoby stála za zábradlím, nicméně se od podobných myšlenek snažím co nejvíc oprostit a podívat se na ni pro ni samotnou.


Vposlouchat se do Skeleton Tree trvá déle než je obvyklé, ale milovníci Caveových nahrávek se kvůli tomu škaredit nebudou. Ani posledně to nebylo na první dobrou, i když se tam zpěvák snažil otevřít okenice a pustit na nás trochu přístupného světla. To se nyní neukazuje a vládne stín.  Neudeří žádný hit a čekání na něco výrazného se podobá marnému běhání v kruhu. Refrény jsou melodicky němé a písně promlouvají hlavně skrze text. Podobně sporý jako hudba je jednoduchý, černý obal, ze kterého jako bludičky nad blaty svítí strohé, digitální písmo.


Skladby jsou tenké jako vlákna pavučiny a tak éterické, že se bojím sáhnout na volume. Caveův hluboký hlas naléhavě deklamuje při velmi skromné nástrojové podpoře a je hlasitým, snad zvládnutým pláčem nad životní tragédií. Prázdnota v jeho srdci je cítit z prázdného prostoru, do kterého umístil minimum hudebních stop a skladby ponechal ve snovém, minimalistickém módu, ve kterém není snadné mluvit o melodiích. Písním chybí výrazný hudební motiv a jejich kouzlo je křehké jako rozplývající se mlha. Stačí málo a je pryč.

 

 

Tím hlavním je Nickův projev, posmutnělá deklamace stárnoucího otce, který přežil syna. Silná hudba by tu niternou prázdnotu rušila, a proto sleduje běh skladby skromně z vedlejší koleje. Z nástrojů dominuje klavír, jehož účinek leží ve skromné čistotě a který se nenechá strhnout k žádným divokým preludiím. Údery prstů do klapek jsou stejně pomalé jako slova splývající zpěvákovi ze rtů. Hloubku nahrávky, která je těžká už svým tématem, decentně násobí dunivá opona basů a chrámový doprovod syntezároru. Také se zvukem se pohrálo, jednou nabývá, potom zase ztrácí na síle a v některých sekvencích je to jako houpat se na vlnách.


Tím, jak roste sblížení mezi posluchačem a nahrávkou, začínají vynikat skryté detaily, v jejichž moci je tento svazek učinit ještě užším. Místy zvýšená aktivita perkusí a rytmických šelestů probouzí hibernující zájem a pootevírá dveře něčemu, co by se dalo nazvat nadějí. Doteky smyčců prohlubují atmosféru a potvrzují to, že krása je nesmrtelná. Ani o Caveovi se nedá říct, že by se usadil v jedné poloze bez špetky vitality. Naopak zvládá zpívat překvapivě svěžím hlasem snažícím se probourat nepolevující clonu. Možná cítí povinnost jít dál nehledě na skutečný stav duše, i když návrat ztracené rovnováhy mu nikdo nezaručí.

 

Nickův zpěv sám o sobě stačí k vyvolání silného dojmu, přesto rád přijímá podporu lehkých chorálů v pozadí, které svou stopou rozkládají ochranný deštník na pozadí a chrání zjitřené city. V jeho rozjímání mu ve skladbě Distant Sky sekunduje dánská sopranistka Else Torp, která ji povýšila na liturgický obřad, čemuž ještě napomáhá specifický zvuk harmonia. Je to silná skladba se zvolna odplouvajícím motivem, což se dá vztáhnout v podstatě na všechny písně. Album Skeleton Tree je volným a nenásilným tokem těžké životní etapy člověka.

 

Spolu s albem vyšel dokumentární film One More Time With Feeling, který je nejen dokumentem o vzniku desky samé, ale i Caveovou osobní zpovědí. Film byl promítán pouze jednorázově, a to v předvečer oficiálního vydání Skeleton Tree. Stejně jako hudební díl si i tento lze koupit na DVD a udělat si tak letos dvojitou „radost“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky