Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někde jsem četl, že aktuální deska uzavírá kruh kapely Nierika, což zřejmě vyšlo ze symboliky užité v grafice a samozřejmě z názvu desky. Osobně počátky kapely neznám a o uzavření kruhu proto hovořit nebudu. Nová nahrávka mi přijde spíš jako zmrtvýchvstání, pohledání zatoulaných nápadů a náhlého vzepětí posledních zbytků sil, po němž zbyla na světě hromádka sympatických vinylových desek velmi omezeného počtu.

Mužské jádro Nieriky ožilo po dvou letech, opět se uzavřelo kdesi na chatě uprostřed přírody a povolalo k sobě Markétin hlas z vydavatelsky spřízněných Neĝero. Dost možná bylo primárním cílem nenechat zapomenuty skladby, kterým k dokončení chybělo jen jejich nahrání, přesto album „2π“ působí jako cokoliv jiného, než jen hromádka zapomenutých zbytků z předešlé desky. Ta návaznost tam samozřejmě je, stylové kotrmelce nejsou na pořadu dne a pokud deska „Everyone is burning“ rozdávala plnou náruč pohody a (nejen) lehké melancholie bytí, tak nahrávka aktuální činí obdobným a rovněž svébytným způsobem totéž.

„...I never planned to be here...“

Titulní skladba desku otevírá a pokud je název kapely Nierika spojován s bránou do jiných světů, tady je možné vysvětlení. Elektronická instrumentálka náramně dokresluje sílu okamžiku, kdy se deska roztočí na gramofonu a první dychtivé pohledy začnou přelétat přes frgálové motivy obalu. Skoro se chce vykřiknout „opatrně s tou sekyrou, Eugene!“, tak psychedelický se mi zdá úvod desky. Jenže pokračování není na vlně skřípajících nástrojů, barevných světelných efektů a schyzoidního zpěvu, album stáčí kormidlo do klidných vod melodií, harmonií a nízkých tepových frekvencí, které posluchače s jistotou unášejí po volné hladině azurového oceánu fantasie. Stavidla emocí jsou uvolněná, přílivová vlna lehká a spíš jen lehce houpe loďkou výletníka, kterého ... není vidět ... á, to se on jen natáhl na dně svého vrzajícího korábu, pozoruje nebe a nepřemýšlí, on prostě je. Malý princ tady na Zemi.

Jenže ono to s tou lenivou pohodou není jen tak a čím více se do desky dostávám, tím víc se mi odměňuje smutnými a až existenciálně vypjatými náladami. Skladbu „A sea of alone“ jsem si zamiloval, ale právě ta patří k těm, u nichž cítím cosi pod povrchem, tísnivého a skličujícího. Intimní náladě desky napomáhá i poměrně skromné aranžmá skladeb. Skromné co do prvoplánového efektu, bohatost nástrojů a jemných linek je naopak poskládána dosti umně a postupné objevování elektronických detailů či upozaděných tónů klarinetu patří k malému dobrodružství každého poslechu.

„...I’m happy to be nobody,

in the eyes of the world...“

Hostující zpěvačka Markéta chopsy se své úlohy zhostila snad až na ne zcela suverénní, ale přesto obstojnou angličtinu výborně. Dokonce tak výborně, že oproti minulé nahrávce nedošlo na mužské vokály, jejichž úloha nebyla malá. Záměr? Nebo jen síla temperamentu? Ať tak či onak, její průbojný hlas a nástroje nových kolegů, které nijak neexhibují a především posilují jednotu celku, k sobě sedly náramně a vytvořily silné a soudržné společenství. Vlastně silné album. Lítost nad tím, že jde o spolupráci ojedinělou a že Nierika se touto deskou loučí, není na místě. Životní příběhy mají své začátky a rovněž své konce, je to prosté.