Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem zasypáván záplavou nahrávek ze světa černého kovu a jsem rád, že to některé spolky ještě nezabalily a ukázaly světu, že po kritických dnech přijdou ty lepší, což dá vzniknout slušné nahrávce (1349). Jsem rád, že to někdo řeže dál v nekompromisním stylu a de facto nepolevuje na síle, ačkoliv jisté slabší momenty lze vystopovat (The Stone, Besatt). Stejně tak jsem rád, že tu jsou i nové tváře, které se ke slovu hlásí svědomitým a uznalým stylem (Uluun, Reverorum Ib Malacht). A především jsem rád za boření příček, latěk, dogmat a dalších hranic kapelami, které už mají něco za sebou (Abigor, Nightbringer). U posledně jmenované právě zůstaneme, jelikož rok 2014 je znamením jednak jejich čtvrtého dlouhohrajícího počinu, a pak důležitým přínosem pro black metal jako takový. 

Že by zrovna ze Spojených států amerických vzešla blackmetalová nahrávka, která slušně zamíchá kartami, bych snad nikdy nehádal. Nicméně nelze než se poučit a sypat si popel na hlavu za podcenění tamější scény. Samozřejmě všude je chleba o dvou kůrkách... TNBM je značka hezká, slušivá, stále platící a tak podobně. Já ji respektuji, jenže pak přijde někdo jako Nightbringer a dokáže celkem slušně vypálit kostel i těm, co se v bookletech chlubí obrácenými kříži, hady, lebkami a obrácenými palci. Jistě, i Nightbringer se inspirovali v Norsku, i v jejich muzice se najdou zrnka skandinávského prachu, ale stále se nesou hrdě nad věcí. Třeba takové polobohy Emperor ve skladbách Ego Dominus Tuus nelze přeslechnout. V žádném případě ovšem nejde o kopírování a pouhé půjčování si nápadů, jen o jistý druh odkazu a uctění císařovi památky a snad i o nějaký zažitý zlozvyk věčného přirovnávání.

Celkově Nightbringer dali vzniknout nahrávce, která se zprvu nemusí jevit jako nějaký bořič hranic, ovšem její struktura je natolik složitá, že při další analýze odhaluje netušené. Velkou sílou jsou jednoznačně kytarové práce. Jejich způsob nabalování vrstev se podobá dětské aktivitě při zimních radovánkách vně budov. Nemyslím zrovna focení a následnému sdílení selfíček na vleku, ale zábavnou stavbu sněhuláka. Snad každý ho stavěl, tak snad každý ví, jak se taková sněhová koule vyrábí. Podobně totiž přistupuje i kapela ke svým kytarovým plochám. Lze najít vynikající nápady hrající prim dané pasáže i nenápadné doplňky v pozadí, které tím podtrhují vážnost momentu. Ano, je to složitější dílo, ovšem žádné avantgardní postupy, nebo plejáda kudrlin z konzervatoře kytarové školy. Ale abych nechválil jen kytary... Co mi k tomuto výrazu hudby sedí naprosto perfektně, je vokál. Mnohdy jsou vokalisté výrazní až příliš, nebo naopak nedostatečně. Tady je zpěv vyvážený a adekvátně zlý vůči neúprosné hudbě. Tím chci, říct, že se album dobře poslouchá a nedává příliš prostoru k vydechnutí. Tomu nahrává i fakt, že skladby jsou skvěle postavené a ve vhodných okamžicích zvolňují a naopak jedou svižnou vichřicí. Nenacházím slepého místa, zbytečné vteřiny, zkrátka nic, co by mi poslech otravovalo. Důvodem je jednoznačně hodně stop v záznamu, které vytvářejí již výše vysvětlené vrstvení. Nevím, jak by se Nightbringer prezentovali s čtyřstopým kazeťákem, nicméně ten leží kdesi v prachu, kde však rozhodně neskončí toto dílo.