Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenzi na novinku coloradských mágů Nightbringer Terra Damnata jsem chtěl psát, pak ne, protože se mi ji nechtělo ani doposlouchat, ale pak jsem naznal, že takhle teda ne a vrhl jsem se do popisů pocitů z geniálně provedené šedi, která mi nic neříká a valí si kolem mne silou vichřicovou…

Kapelu poslouchám a jejich fošny kupuju už nějaký ten páteček a je tedy jasné, že jsem netrpělivě očekával, s čím se pánové vytasí na páté řadovce. Dost jsem znervózněl z jejich songu na splitku ANTM, které mi celé tak nějak nešmakuje. No, to je ovšem jiný příběh a ostatně vypravován už byl. Řekněte, má cenu představovat mistry moderního blacku, kteří reprezentují USA na poli černě kovovém více než výstavně už skoro dvacet let? Nemá. Kdo se zajímá o black metal, někdy o Nightbringer určitě zakopl a žasl, jak jim to jde od rány. Minimálně jejich předposlední peckou Ego Dominus Tuus, která sklidila oprávněné uznání napříč planetou, vylezli ze stínu undergroundu na světlo hlavního proudu stále extrémního metalu. Pánové se rádi vyjadřují smysly okultními, hudebně nezemskými, stojícími s přehledem vedle toho nejlepšího, co žánr kdy přinesl. Rituální žranice je sycena ambientem i symfonií, vzdáleně evokují CoF v nejsilnější podobě a dokonce i císařskému kombu blahé paměti se otřásá zadek v trůnu sice nepokořenému, ale připomenutému určitě ano. Tyhle ovace jsem si chystal i pro letošní nadílku, zvoucí se Terra Damnata, ale moje nadšení je doslova polito ledovou vodou. Což o to, řemeslně je deska grandiózní a nemá cenu hledat špínu pro vyzvednutí na světlo boží. Terra Damnata je o dvacet minut kratší, ale přitom mi připadne minimálně o ně delší. Zoufale mě nebaví.

Přitom co říct, album je zběsilé (Menthor je ďábel!), až šílené. Zpěvy démonické (Naas Alcameth, Ophis i zvláštní ar-Ra'd al-Iblis přináší životní výkony), skvěle padnou do náročných linek, kdy každý nástroj je sólový a v hymnických melodiích se neztratí ani nevyčnívají. U klávesových partií jeden musí ucvrkávat do textilu. Produkci je nutno rovněž poplácat po ramenou. Podařil se jí totiž husarský kousek, kdy se vedle sebe pojí čistý křišťál a zdravá špína. Každá skladba vybuchuje nahromaděnou energií mající punc výbušniny, která exploduje gejzírem spalujícím vše živé i neživé.

Jak je tedy možné, že je vše v podstatě geniálně propracované, podané s grácií i vášnivou zlostí, kdy můžete až zemřít přívalem duševního zemětřesení a přitom jednoho nebožáka zoufale nebaví? Buď, a to je dost možné, jsem se zbláznil a jsa přežrán nejsem schopný vychutnat velkolepé dílo, nebo, a to je taky možné, Nightbringer vše vsadili na dokonalost a unikl jim třpyt nadšeného hledání… Nevím, moje hodnocení je zhola zbytečné, vynechávám je, protože tohle dílo je nutno poslouchat ještě několik let a pak teprve vynést rozsudek. Jak jste na tom vy?