Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightfall - Cassiopeia

NightfallCassiopeia

Garmfrost6.4.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Kdysi nadějná skupina po letech zmaru a následného zvednutí z bahna průměru a šedi natočila sympatickou sbírku dobře šlapajících temně melodických písní.

Řečtí divotvůrci NIGHTFALL mému srdci na prvních zásecích své diskografie kdysi učarovali docela dost, ale po divném výtvoru „Lesbian Show“ a ještě horším „Diva Futura“ jsem je přestal sledovat. Ani jsem nepostřehl, že se rozpadli a zase dali dohromady. Nicméně po zpětném poslechu renuionového „Astron Black and the Thirty Tyrants“ musím uznat, že jejich písně zase fungují. Stylově kdysi nestálí řečtí mystikové se vůčihledně našli, jejich novinka „Cassiopeia“ pokračuje, tam kde „Astron“ skončil. Zapomeňme na syrovosti „Macabre Sunsets“ nebo ještě lepší „Athenian Echoes“.

 

Pánové našli oblibu ve svěže odsýpajícím konglomerátu death doomu s blackovým odérem. Efthimis Karadimas ve svých textech opěvujících Cassiopeiu a starořecké mýty („Hubris“, „Hyperion“), témata staroegyptská („Akhenaton the 9th Pharaoh of the 18th Dynasty“), stejně jako shakespearovská („Oberron and Titania“) či vesmírná („The Nightwatch“), procestuje pěkný kus dávnověku a ona citlivě zakomponována nepůsobí roztříštěně. V Řecku jsou tyto náměty pravděpodobně hodně oblíbené. Je s podivem, že jak NIGHTFALL tak Rotting Christ nebo Septicflesh jsou na nových deskách tematicky stejní. S tím rozdílem, že RCH i SF si jdou svojí vlastní cestou a NIGHTFALL je následují. Podobnost slyším hlavně v kytarách a melodiích.

 

Jedenáctero písní, s jednoduchou ne však primitivní stavbou, posluchače umí zaujmout. Kytarové melodie pánů Hensleyho a Constantina se krásně doplňují. Chvílemi hrají oba to stejné, aby vzápětí každý jakoby spustil něco jiného a dohromady zní neskutečně bohatě. Tady si můžeme vzpomenout starou tvorbu Paradise Lost, kteří právě tímto byli nejkouzelnější. Jsem rád, že klávesy Stathise Cassiose tento kytarový tandem nijak nezahluší. Jsou používány s citem a v zájmu celku, kterému ve finále vévodí s až symfonickou bombastikou. Jörg Uken do bicích nemlátí jak urvaný z řetězu, drží se hlavně ve středních tempech, a tak atmosféra zahuštěného dark metalu může nerušeně působit podpořena silnou basou Stathise Ridise.

 

Nenechte se ale splést, že je „Cassiopeia“ nějak křehké album. Naopak. Síla, vzdor a temnota prosakují ze všech pórů NIGHTFALL. Myslím, že jisté oscilace k severskému melodickému death metalu také nejsou příliš vzdáleny pravdě. Nemyslím heavy sólíčka a sladké radovánky. Ne, spíš melancholie Dark Tranquillity prodchnutá ranou syrovostí Amorphis se silou toho nejlepšího z Amon Amarth společně z jižanským pohledem na temnotu tvořenou v čele z Moonspell a Septicflesh a ostatně i vlastní minulostí NIGHTFALL. Berte moje slova jako pomocnou berličku a pomůcku při představě, co nám dnešní NIGHTFALL na nové desce nabízí. Já totiž s původní tvorbou moc podob nenalézám. Trochu mi připadne, jakoby se kapela ztratila ve svých vzorech a leckdy tápe. Nehledě na to je ale „Cassiopeia" sbírkou skvělých písní, které dokáží jednomu zalést pod kůži. Narozdíl od mnoha zmíněných veličin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky