Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightmarer - Monolith of Corrosion (EP)

NightmarerMonolith of Corrosion (EP)

Garmfrost1.12.2021
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Nightmarer malují složité obrazce prazvláštních vizí. Tvoří na malém prostoru, výsledek je ovšem mnohem rozměrnější.

Dlouhohrající debut Nighmarer Cacophony of Terror jsem svého času jel docela často. Bavila mě jeho tíha. Kolega Sorgh kapelu dokonale rozebral ve své recenzi, pojďme se tedy na stále aktuální EP Monolith of Corrosion rovnou mrknout. Album pokračuje v nastolené cestě. Na známé artefakty Nightmarer nabalují nové, zrychlili tempo a zpřístupnili rukopis. Sestava Nightmarer se rozrostla o dva nové muzikanty – kytaristu Keitha Merrowa (Conquering Dystopia, Demisery, atd.) a basáka Nicholase McMastera (Krallice, Geryon, ex-živá sestava Nader Sadek). Oba frajeři původní trio příjemně doplňují, respektive v případě baskytary posouvají celkový dojem o třídu výš.

 

Nové dílo floridských disharmonických smrťáků je velice krátké. Za dvanáct minut nestačím ani napsat, co mám na mysli (hehe). Oproti předchozím nahrávkám je Monolith of Corrosion poslechově přívětivější (jste-li samozřejmě naladěni na psychické týrání). Přináší silnější hudební zážitek a zvuk přes krapet brutálnější náturu čitelnější a pestřejší. Vše je krásně zářící a čisté. Noví členové kapelu obohatili po všech stranách. Keith Merrow do kapely vetkal svojí progresivní náturu i zvukařské zkušenosti a nový přístup v mixu i masteringu kapele jen prospěl. Jinak Nightmarer postupovali jako minule. Tedy každý si nahrál své party sám. Bez producentského dohledu. Proč taky, jedná se přece o protřelé muzikanty.

 

Monolith of Corrosion obsahuje pouhé tři kompozice. Díky krátké stopáži by se nabízelo označit album singlem. Nicméně uvnitř desky se toho děje docela dost. Každá skladba je jiná než zbytek mini nahrávky, přičemž všechny dohromady příjemně sedí do kupy. Styl Nightmarer se Sorgh snažil pitvat a stejně jako já klouzal po metaforických přirovnáních. Nová tvář pokračuje v onom uzavřeném, zlém death metalu s parádní rytmikou. Kapela pokračuje na své cestě objevování vnějšího světa, navštěvuje krajiny, kde se nachází např. Ulcerate. I hlasově je tentokrát John Collett blízko Kellandovu nervnímu growlování. Kytarové čarování se zasekáváním, nad nímž poletuje tuna vyhrávek, mi zase připomíná cosi podobnému Meshuggah.

 

Ač jsou atmosféra s disharmonií na opačných stranách spektra, mají v tvorbě Nightmarer docela blízko. Nightmarer malují složité obrazce prazvláštních vizí. Ty pak oživlé pochodují vstříc k dusivým emocím. Brutální blasty z dřívějška jsou tentokrát pouze jedněmi z dílků mozaiky. Pulzující výplachy sráženy k zemi rázným utlumením vybuchují v sludgové bažině. Úvod I. Ekstasis (Baptismal Tomb) je nářez jako hrom. Po nějakém čase se skladba „uklidní“ a nastupuje tortura. Basa proplouvá kytarovými propletenci a všemu vévodí špičkový Seidl se svými neposednými bubny. John své growlování prokládá sípáním a výkřiky. Zdá se, že je jeho vokální projev neměnný, nesený v jedné rovině. Omyl! Do svých hlasivek vkládá veškeré emoce, je mu rozumět a věříte mu. Je dobrý!

 

Nejvíc se mi líbí prostřední, druhá Metastasis (Primordial Grift). Je nejrychlejší, ale také má nejvíc melodických linek a tím pádem je nejsnadněji vnímatelná. Atmosféricky se samozřejmě nejedná o žádné romantické líbánky, ale krvelačné běsnění. Zpomalováky, které už známe z předchozí skladby, lámou vaz i tady. Strašná sranda takto zastavit dech uprostřed rozmáchnuté bestiality. Těmito šoky si svůj status tyranů svých posluchačů nevylepší ani poslední z trojice, strašlivou a nejvíce „Meshu“ balastem nasáklou III. Stasis (Obliterated Shrine). Pomalý a pulzující extrém je mnohem větší peklo než nejzběsilejší masakry. Uf!

 

 

Nightmarer se snaží nezůstat na místě, pořád jsou deathmetalovou partou, ale nebojící se experimentování a koketování s jinými stylovými odnožemi. Umí být srozumitelní, když chtějí, jsou mnohem variabilnější ve svém projevu a dokázali, že i na kratičkém prostoru lze vyslovit sáhodlouhé souvětí plné metafor, jinotajů i přímočarých krutostí. Jestliže se dokázali posunout v poměrně krátkém časovém horizontu, kdo ví, s jakou mňamkou se vytasí příště.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky