Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NIL - The Velvet Touch of Tongue

NILThe Velvet Touch of Tongue

Jirka D.17.2.2013
Zdroj: CD, 6-panelový digipak, promo
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Skvělá rocková deska vydaná v krásné edici, ale zvukově totální masakr.

Moje novoroční předsevzetí nezaobírat se přehulenými deskami mi vydrželo do 7. ledna. V ten den jsem si poprvé pustil novinku NIL a za ten víc jak měsíc pospolu jsem došel ke dvěma dost rozporným závěrům – jednak jsem se utvrdil v tom, že NIL se s nadhledem drží v první české rockové lize, do níž sebevědomě postoupili předchozím albem „Dirty“, a pak že jsem se už dlouho nesetkal s tak absolutním nepochopením umělce ze strany zvukového inženýra. Chtělo by se zvolat „bravo, Escon Waldes!“, ale tentokrát mi úsměv mrzne na rtech.

 

ozvěna hudební

Ve světle výše napsaného by se nahrávka „The velvet touch of tongue“ mohla jevit jako totální průser, ale celá věc se má trochu složitěji a záležet bude spíš na posluchači, co od desky bude očekávat. Příznivci skvělé rockové muziky budou spokojeni, protože rukopis NIL je energickým rockem par excelence, jemuž vévodí zcela suverénní a přesvědčivý zpěv Hanky Kosnovské. A to ve všech úrovních, od zpěvu jako takového, přes přesvědčivost angličtiny, po energii, kterou do vás napálí, a cit, kterým si vás získá. Hance věřím každé slovo, ale doma to nemůžu říkat moc často. Deska je především ve své první polovině výborně poskládaná, rytmicky výrazné a svižné skladby (chytlavá „Fated soul“, „Loyalty“) jsou střídány věcmi pomalejšími („A course on you“ a „The jaws of sickness“), konkrétně „The jaws of sickness“ je velmi procítěná, smutná, ale skvělá skladba, v níž Hanka dokazuje, že je mimořádná zpěvačka. V druhé polovině desky je třeba hledat bedlivěji, protože některé skladby („For you“ nebo „B.A.S.S.“) kvalit předchozích písní nedosahují a z jejich celkové stopáže jde jen tu a tam vytáhnout povedený motiv, především kytarových linek.

 

Velmi povedeně působí zapojení kytary do rytmiky skladeb, její cit a schopnost vytěžit maximum z malého okamžiku jsou malé radosti pro ucho posluchače. V tomto ohledu funguje skvěle skladba „Mrs. Blame and Disgrace“, která je pro mě pomyslným vrcholem desky, ale stejně tak motiv v „The velvet touch of tongue“ posunuje tuhle píseň o stupínek výš. Ve více momentech mi kytarová hra připomíná trylky démona šesti strun Toma Morella.

 

Hudebně jde o dobře odvedenou rockovou práci, místně se vyskytující slabší písně (především v druhé půlce desky) jsou naštěstí upozaděny ostatními silnými skladbami a i v těch slabších kusech lze dohledat minimálně příjemné a nápadité motivy.

 

ozvěna zvuková

Zatímco ve světovém rocku / metalu už lze zachytit první kroky směřující k dynamickému zvuku (práce Stevena Wilsona, noví Opeth, Cloudkicker, aktuální deska Fiony Apple,…), u nás snad ve snaze být papežštější než papež a hlasitější než Sunn O))) trumfujeme už jednou přebité trumfy, posluchač neposluchač.

 

Nač to zastírat, dlouho jsem neslyšel tak poničenou nahrávku – ořezanou a překomprimo-vanou. Nač se Hanka snaží?! Nač zpívá, šeptá, křičí, nač se snaží rozevřít svůj projev do všech stran, když z výsledku pouze instinktivně cítíte, jak by ta která pasáž měla znít. Realita je drsná, absolutně neodpovídající skutečnosti (pasáže, ve kterých Hanka zpívá nejintenzivněji – nerad bych užil slova křičí – jsou absolutní tragédií). Jakkoliv se vám může zdát zvuk atraktivní, čistý, čitelný a nástroje sejmuté velmi slušně, pod lesklou kapotou je ukryt dokonale zničený stroj.

 

Nevím, z čí invence (kapela vs. Biotech studio) vzešel tento výsledek a nehodlám po tom ani pátrat, ať si každý sáhne do vlastního svědomí. Faktem ale je, že „The velvet touch of tongue“ se řadí k nejvíce komprimovaným českým i světovým nahrávkám. Clipping zde byl aplikován velmi citelně (neplést s citlivě), při podrobnější analýze najdete oříznuté nikoliv jen ojedinělé špičky signálu, ale jeho celé plochy. Výsledkem je průměrná mikrodynamika 4 dB, což je naprosto žalostné (nemám ve své sbírce plošší nahrávku). Digitální doba umožňuje mnohé, například hudbu nejen poslouchat, ale taky se na ni dívat. Vybral jsem skladbu „Loyalty“ (mohl jsem ale volit jakoukoliv stopu), jejíž celkový snímek a detail přikládám.

 

 

 

Díky těmto zásahům je deska degradována na zvukovou kulisu do auta či do mobilu na cesty, při soustředěném poslechu je velmi plochá a unavující, reprodukovaný zvuk vás naprosto zahltí a dezorientuje.

 

ozvěna sběratelská

Něco pozitivního v závěru, protože sběratelé a milovníci pěkných edicí si na své naštěstí přijdou. Šestipanelový digipak opatřený bookletem (to celé za basu desítek) je nejen v našich zeměpisných šířkách čím dál vzácnější kuriozita, obsažené informace jsou kompletní, grafika decentní a povedená, dojmy skvělé. Takže kalhoty dolů, čelem k východu a zadkem k velkým labelům třikrát sláva.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jindra / 16.4.14 8:03odpovědět

Je to pro mne šok, že existuje u nás tak skvělá kapela !!! Díky

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky