Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nishaiar - Nahaxar

NishaiarNahaxar

Ruadek19.7.2021
Zdroj: Flac (zakoupeno na Bandcamp profilu kapely)
Posloucháno na: Doogee Y8 Plus + Poweramp + Niceboy Hive 2 Joy
VERDIKT: Velmi specifický zážitek, který není ani tak metalový, jako plný odkazů na svou domorodou kulturu.

Blackmetalová deska od kapely z Ethiopie. Jaká hudba může být produkována ve východní Africe? Tento příspěvek bude hodně exotický, protože tohle je hodně jinde, než jste u metalu zvyklí. Pro kapelu Nishaiar je to každopádně již pátá deska, jsou aktivní od roku 2016, takže nepřicházejí jako nováčci. A na desce Nahaxar je to hodně znát.

 

Každého příznivce černého kovu musím varovat, že se nejedná o black metal v pravém slova smyslu. Kapela se sice snaží svou muziku takto označovat, jde ale o hodně vzdálený počin všemu tomu severskému zlu, které bychom mohli očekávat. Je tam pouze „otisk metalu“, který by mohl, ale zároveň i být nemusel, přítomen. Deska Nahaxar je zvláštním, hodně intenzivním prožitkem. Je to rituální muzika, dokáže být hlubokou vnitřní cestou, která si z metalu bere pouze intenzitu. Mnohdy jsem měl pocit, že se účastním spirituálního rituálu než pouze toho, že poslouchám metalovou desku. Jste v Africe, která prostupuje muziku ze všech stran.

 

 

Nishaiar jsou prostoupeni krajinou, z jaké pocházejí. Africká kultura je dodnes v mnohém založena na starých pravidlech, vycházejících z přírody. Jejich vnímání duševního bohatství je zprostředkováváno rituálními tanci a rytmy, jaké se odrážejí právě v muzice Nishaiar. Metalové prostředky jsou tu pouze jednou z mnoha možností jak se vyjádřit. Upřímně bych se nedivil, kdyby kapela v budoucnosti metalovou složku zcela vynechala, pokud by měla dojem, že ji příliš svazuje.

 

Deska Nahaxar je něčím velmi nevídaným. Je to prožitek, v pravém slova smyslu. Nelze ji poslechnout jen jako kulisu, jde to hodně do hloubky. Proti metalovějším předchůdcům se Nishaiar stali lepšími náladotvůrci, kteří umějí kombinovat přemíru vlivů s metalovou složkou. V extrémních polohách, kterých není mnoho, připomenou Oranssi Pazuzu. Pokřivený skřehotavý hlas a valivý, drtivý rytmus. Je zajímavé, jak intenzivní a extrémní dokáže být kapela, která se jinak pohybuje v hodně poklidných vodách (šestá skladba Renas).

 

 

Nahaxar je deskou pro ty z vás, kteří hledají netradiční postupy. Vkládají do své hudby folklórní vlivy, jaké v Evropě nenajdete. Umění spojit svůj folklór s diametrálně odlišnou – zde metalovou – složkou, se povedlo v některých částech doladit slušně, v některých pasážích to ale trochu dře. Dojem přeplácanosti v bezpočtu motivů, které se přelévají jeden přes druhý, by vůbec nemusel být. Ne každá skladba tak drží dobře pohromadě. Mínusem bude přesto pro většinu posluchačů pouze to, že je to příliš málo metalový počin, který ctí hlavně své domorodé kořeny.

 

Deska přesto působí svěže a já z ní mám dojem, že ji vytvořila parta lidí, kteří své řemeslo umí. Kapela ctí svou zemi, vkládá do hudby odkaz svých předků a nebojí se dělat věci po svém. Tahle parta by mě hodně zajímala naživo, protože nikde není moc známo, kdo za čím stojí a kolik lidí tuhle muziku tvoří. Vidím tu poměrně velký příslib do budoucna, i proto kapele dávám prostor, aby si i u nás našla své posluchače. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky