Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sergio Da Silva aka Bornyhake přináší světu stopadesátouosmou kapelu. Je fascinující, kolik hudebních nápadů se rodí v jedné hlavě. A pořád je to především black metal. Docela by mě zajímalo, co tenhle člověk v životě vlastně dělá, protože mám dojem, že jen dřepí ve studiu (nebo u sebe doma), kde šmrdlá kytaru, dusí hlasivky a tluče na buben. Je pak poměrně zarážející, že jeho hudba má pořád co nabídnout a pořád zní fakt dobře. Pravda, ne všechny jeho kapely a projekty, do kterých kecá, jsou čistokrevným black metalem, ostatně ani dnešní jméno Nivatakavachas nelze zařadit do jasného blacku. Tím se trochu rozpráší motivy, které vymyslel. Nechám pak už na čtenáři, zda je dobré štěpit nápady do nespočtu kapel, nebo je hrnout pod jedním emblémem. Sám vlastně nevím, co si myslet.

Nuže, již tu konečně padlo jméno nové kapely – Nivatakavachas. To je pojem z hinduistické mytologie, odkud už podle grafiky lze odtušit témata, kterým se mistr věnuje. Tedy pokud se budeme bavit o grafice loga, které svým zaměřením jasně propojuje tématičnost s našinci Cult Of Fire. Možná tam byla snaha i o hudební přiblížení, ale v tomhle směru vítězství zůstává doma. Obal alba Ascraedunum je totiž… mno… divný. Mě se prostě nelíbí. Za autorstvím stojí Alexandra Vigier a další práce takto podepsané jsem nenašel, takže nevím, do jaké míry je to dílo školáka, nadšence, nebo renomovaného umělce. Layout však vytvořila Jane Orpheus (manželka vydavatele, kterým je Satanath Records a dále provozovatelka labelu Funere). No asi se hodí říct, že logo nakreslil Christophe Szpajdel, jak jinak…

Padla tu zmínka o hinduismu a podobenství s Cult Of Fire. V hudbě Nivatakavachas se tyto faktory však nijak zvlášť neprojevují. Je tam sice pár exoticky znějících prvků, ale není jich mnoho a spíše jsou schovány na pozadí. No, možná že původně to tak zamýšleno nebylo, ale pravdou je, že hlasitost hudby samotné… však to znáte. Po téhle stránce tam otisk starší tvorby tuzemské kapely vidím. Bez zajímavosti nebude ani téma, které se v textech řeší a je patrné již ze samotných názvů skladeb. Ty jsou jen tři, ale jejich délka se po každé motá kolem deseti minut, takže o bohatou náplň je potud postaráno.

Útroby alba se tedy štěpí na skladbu první: Capnomancy – věštba z kouře, skladbu druhou: Oneiromancy – věštba ze snů a skladbu třetí: Hepatoscopy – věštba z vnitřností (zejména zvířecích jater). V dnešním světě se mohou tato témata jevit jako šarlatánská, avšak stále si držící určitý punc tajemna. Jsou to praktiky dávných civilizací, které by ovšem v mnohých úskalích dokázaly předčít ty současné. Třeba ty sny, kolik rodin z nás drží v knihovně takzvaný Snář? Z kouře se (tuším) věštilo ještě v Delfách, ale tam těch iniciací bylo mnohem víc. Co se týče jater, tak za sebe mám docela jasno… Inu, všechno má něco do sebe, ačkoliv to zkraje působí třeba úsměvně. Žítkovské bohyně měly taky své způsoby. Dneska se mi zdá, že se určitá skupina společnosti navrací do pravěkých, či přinejmenším středověkých poznání a názorů (třeba, že Země je placatá). Takže témat ke studiu se nabízí celkem dost.

I tato zevrubná tématika postačí k tomu, abychom hudbu samotnou trochu lépe rozklíčovali, a tak trochu i pochopili. To mystično se totiž odráží i v tónech, které se na vás okamžitě vyvalí. V celkovém sledu je to dost jednoznačný element – blackmetalové riffy, deathmetalový sound a doommetalová ponurost. Podobně to máte třeba u jiného projektu Borgne, kde Bornyhake působí. Jenže tady je páchán důraz na tu záhadnou auru a snaha přiblížit posluchačstvu rituální cítění. V dlouhých skladbách s úderným lomozem lze pak vyvěštit jediné – uhranutí nebo odmítnutí. Tam pak záleží na stanovení vlastních receptorů. Osobně bych tam však ještě jednu takovou věc přidal, třeba Logromancy – věštba z logru od kafe. Tím by se celek zakulatil na čtyři skladby a motal se kolem čtyřiceti minut délky.

I přes to, že se nehodláte zabývat konceptem a hledáte jen hudební uspokojení, tak i to vás dozajista potěší. Jak již bylo řečeno v úvodu – tenhle autor je zárukou kvalitního díla i přes to, že trpí workoholismem a tvůrčím přetlakem. Tohle není líbání se s múzami, ale vyloženě orgie a bohapustý mrd.