Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
No Belief - Silent Doom

No BeliefSilent Doom

David28.3.2013
Zdroj: promo CD (# IFA018)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Špatné album. Nezáživné, nudné, postrádající jiskru a moment překvapení. Standardní zábavovka navíc zprzněná nepochopitelnou snahou znít k***a nabušeně a nahlas. Pouze pro jedince, kteří dokáží vnímat realitu šestirozměrného světa.

„Death, doom, black, thrash... To vše se na našem debutu prolíná. Vznikla tak barevná deska, která i přes značnou stylovou rozmanitost drží při sobě a skvěle funguje.“ Václav Votruba

 

Jsem si jist, že Václav Votruba i ostatní členové No Belief do příprav, nahrávání a propagace prvotiny Silent Doom vložili vskutku nemalé úsilí zasluhující obdiv a uznání, nicméně s výše uvedeným výrokem se ani po několikatýdenním prohrabování jejími útrobami jaksi stále nemohu ztotožnit, přesněji s jeho druhou částí, s níž kulantně řečeno hrubě nesouhlasím…

 

Na samotném záměru, skloubit fragmenty několika hudebních odnoží, ještě nemusí být vůbec nic špatného. V dnešní době lze asi jen stěží hledat jiný způsob, kterak přijít s něčím opravdu čerstvým, neotřelým, barevným a rozmanitým. Na druhou stranu k podobným pokusům o rozličná nehomogenní spojení je nutno přistupovat s maximální opatrností, jelikož riziko vynálezu paskviloidní pitomosti vlivem neopatrné manipulace s ingrediencemi číhá doslova na každém rohu.

 

No Belief

 

Bohužel, nebo spíše bohudík, se na Silent Doom žádné velké experimentování nekoná. Thrash/deathový základ sem tam pročísne lehký doomový vánek či jakýsi pokus o power výjezd německé dýňové školy, ale toť vše. No Belief postupují skladbu od skladby monotónně, nepřekvapivě, bez větších ambicí. Dvoukopáková palba, stejně tak standardní kytarová sekanice, začne nudit u druhé, nejpozději třetí skladby. Poněkud kostrbatá je i výslovnost Petra Junka s prvním pokusem o čistší přednes. A když do toho všeho vlétnou s hroší grácií rozjuchané klávesové vychytávky, znějící v drtivé většině případů jako násilím vyrvané z úplně jiného alba naprosto odlišné kapely, je definitivně vymalováno.

 

Celkový dojem nezachrání ani David Spilka svým ne příliš přesvědčivým vokálním vkladem zpestřující The Symbols Of Misty Days a titulní, závěrečný song. Jeho Sájlééént Dááááám zní jako nepovedená parodie na verbální projevy německých pornoherců druhé poloviny padesátých let. Omlouvám se, ale tohle je vážně děs a hrůza. Stejně tak Spilkův přínos v podobě naprosto zpraseného a překomprimovaného zvuku nahrávky, díky němuž basa prakticky neexistuje, kytary skomírají kdesi v mlhavém oparu možná tušeného a při vyšších hlasitostech díky amatérsky ořezanému signálu celá zvuková stěna praská jak vinyl natřikrát projetý soustruhem.

 

Abych jen neprskal, pár kladných bodíků zaslouží slušný, úderný refrén v Thief Of Phantasy a povedená kytarová sóla, která mě občas přeci jen dokáží vytrhnout z beznadějného pocitu všeobjímající nudy. Tímto však výčet veškerých pozitiv končí. Svítící, rozcuchané cosi šklebící se z jinak obstojně zpracovaného bookletu raději ehm… komentovat nehodlám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

šetra / 14.2.15 19:23odpovědět

album je super, když není bubeník líný tak to stojí zato, basa výborná a hlas jak z Doomu 3 je prostě paráda

Ondra K. / 8.9.13 22:28odpovědět

Nevím, nevím, ale s názorem autora recenze nesouhlasím. Jsem sice odkojen poněkud měkčími odnožemi metalu, ale do výše zmíněných "poddruhů" také rád zabrousím. To co zmiňuje Vašek Votruba se myslím, velmi podařilo. Album je pestré, zajímavé, mnohobarevné. Názor na zvuk - výborný ! Nejlepší songy alba dle mého - "The War That Nobody Can See" , "Thief of Phantasy". Kapela by se neměla nechat odradit takovýmito recenzemi..... Jen tak dál !!!

David Kasík / 1.4.13 21:21odpovědět

Názoru pana Karla si velice vážím, je stejně upřímný a bezprostřední, jako ten můj...

Karel. / 1.4.13 18:06odpovědět

Ten člověk co to psal se v muzice vyzná asi tolik jako náš pes. A to tomu pejskovi křivdím. Bere si do huby lidi kterým nesahá ani nad podrážky. Jako mstít se tímhle spůsobem je hodno naprostého idiota.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky