Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Death, doom, black, thrash... To vše se na našem debutu prolíná. Vznikla tak barevná deska, která i přes značnou stylovou rozmanitost drží při sobě a skvěle funguje.“ Václav Votruba

Jsem si jist, že Václav Votruba i ostatní členové No Belief do příprav, nahrávání a propagace prvotiny Silent Doom vložili vskutku nemalé úsilí zasluhující obdiv a uznání, nicméně s výše uvedeným výrokem se ani po několikatýdenním prohrabování jejími útrobami jaksi stále nemohu ztotožnit, přesněji s jeho druhou částí, s níž kulantně řečeno hrubě nesouhlasím…

Na samotném záměru, skloubit fragmenty několika hudebních odnoží, ještě nemusí být vůbec nic špatného. V dnešní době lze asi jen stěží hledat jiný způsob, kterak přijít s něčím opravdu čerstvým, neotřelým, barevným a rozmanitým. Na druhou stranu k podobným pokusům o rozličná nehomogenní spojení je nutno přistupovat s maximální opatrností, jelikož riziko vynálezu paskviloidní pitomosti vlivem neopatrné manipulace s ingrediencemi číhá doslova na každém rohu.

Bohužel, nebo spíše bohudík, se na Silent Doom žádné velké experimentování nekoná. Thrash/deathový základ sem tam pročísne lehký doomový vánek či jakýsi pokus o power výjezd německé dýňové školy, ale toť vše. No Belief postupují skladbu od skladby monotónně, nepřekvapivě, bez větších ambicí. Dvoukopáková palba, stejně tak standardní kytarová sekanice, začne nudit u druhé, nejpozději třetí skladby. Poněkud kostrbatá je i výslovnost Petra Junka s prvním pokusem o čistší přednes. A když do toho všeho vlétnou s hroší grácií rozjuchané klávesové vychytávky, znějící v drtivé většině případů jako násilím vyrvané z úplně jiného alba naprosto odlišné kapely, je definitivně vymalováno.

Celkový dojem nezachrání ani David Spilka svým ne příliš přesvědčivým vokálním vkladem zpestřující The Symbols Of Misty Days a titulní, závěrečný song. Jeho Sájlééént Dááááám zní jako nepovedená parodie na verbální projevy německých pornoherců druhé poloviny padesátých let. Omlouvám se, ale tohle je vážně děs a hrůza. Stejně tak Spilkův přínos v podobě naprosto zpraseného a překomprimovaného zvuku nahrávky, díky němuž basa prakticky neexistuje, kytary skomírají kdesi v mlhavém oparu možná tušeného a při vyšších hlasitostech díky amatérsky ořezanému signálu celá zvuková stěna praská jak vinyl natřikrát projetý soustruhem.

Abych jen neprskal, pár kladných bodíků zaslouží slušný, úderný refrén v Thief Of Phantasy a povedená kytarová sóla, která mě občas přeci jen dokáží vytrhnout z beznadějného pocitu všeobjímající nudy. Tímto však výčet veškerých pozitiv končí. Svítící, rozcuchané cosi šklebící se z jinak obstojně zpracovaného bookletu raději ehm… komentovat nehodlám.