Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když si člověk začne číst dostupné informace o této pětičlenné kapele z Holandska, dojde jednoznačně k závěru, že za podobné reference by mnozí dali ruku do ohně. Kapela, která debutovala v roce 2016 highly acclaimed deskou Time Travel (Nasoni Records), si už na svou druhou nahrávku vydělala v rámci crowdfundingové kampaně, kromě zpěvů ji nahrála živě, na pódiu se ohřála s The Stranglers, Naxatras nebo Arbouretum ... skoro to vypadá, že lepší už to být nemůže.

Vydání aktuálního alba Outside The Dream (Tonzonen Records), které nám zabaleno v barevně šíleném digipaku doputovalo na recenzi, předcházelo zveřejnění dvou singlů / klipů Eyeball a Lies, které jsem neviděl, neslyšel a nelituju toho. Obě skladby jsem dohonil až před psaním recenze a v podstatě mi z toho vyplynulo staré recenzentské moudro, že poměr promo řečí s realitou bývá většinou dost nevyvážený.

Tím nechci říct, že by No Man’s Valley byli kdovíjací hudlaři, naopak, tahle kapela je chytrá. Až moc. Natolik, že navzdory několika poslechům stále nemůžu přijít na kloub tomu, co mi tahle deska má dát a říct, pokud vůbec něco. Oba klipy, to je hromada barev v divokém sledu (protože psychedelie tyjo) a muzika, která rejstříkem kláves má odkázat někam k The Doors a v hudbě místy zase k našim zpomaleným Kill The Dandies! po velkém flámu, i když to bude asi náhoda. Naopak jako náhoda mi vůbec nepřipadá to, že šestá skladba s matoucím názvem 7 Blows nepokrytě vykrádá The Swans, ale ta nějak jsem si zvykl, že hledat dneska osobitost je celkem dřina. Ostatně přesně tuto dřinu slyším i z téhle nahrávky, která tímto způsobem nejspíš hledá východisko ze stereotypů a zaměnitelnosti tím, že přehání složitost a rádoby umělecký dojem.

Outside The Dream jednoznačně není jednoduchou a jednoduše vstřebatelnou deskou. Kompozice nemají lineární vývoj a směr (s málo výjimkami typu Lies), klikatí se, hrají si, kytary střídají efekty, klávesy rejstříky a kapela se seč může snaží, aby nedej bože nevypadala jako tlupa vidláků, co dává dohromady jednoduchý písničky. Po pravdě se jim to zhusta daří, ale jak jsem napsal v odstavci výše - nerozumím tomu, co by mi taková produkce měla dát kromě falešného pocitu, že jsem náročný fanoušek, který se nespokojí s jen tak něčím.

Realita je totiž úplně opačná, protože s přibývajícími roky v občance přibývá i ostražitost před podobně složitostními spolky, kterých mi za ty roky proteklo ušima spousta, ale jen málokdy se jednalo o událost s přesahem. Po rychlém vzplanutí zbývá malá hromádka popela a podobně to cítím i v případě No Man’s Valley. Nechci jim upírat snahu a přemýšlivý přístup, stejně tak jim můžu přiznat, že některé momenty na desce jsou povedené a v rámci psychedelického rocku naprosto v pořádku. Ale jako celek je tahle nahrávka kostrbatá a ne a ne se dostat do hlavy. Ať se s ní trápí jiní, všem to přeju.