Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klasické tři roky utekly a máme zde novou řadovku německých Nocte Obducta. Nevím, zda takto lakonicky otevírat recenzi kdysi psychedelických a progresivních Němčourků, a neunavovat tím i sám sebe. Tato smečka už dávno upustila od objevování nových vesmírů. Jejich desky jsou na poměry NO jednoduché, nebo chtete-li přímočaré. Hodně se v nich pracuje s blackovou syrovostí, ale také punkem a špínou podzemí…

Letos je všechno zase trochu jinak. Karwoche (Die Sonne der Toten pulsiert) otevírá skladba Sonne der Toten, předchozí popis umocňující. Torsten syčí a ryčí, kytary sypou, tempo je svižně punkové a přidrzlé. Postupně se ale začnou vkrádat zvláštní melodie, nálada se mění, kroutí se a nikdo dopředu neví, kam je schopna se dostat. Že by po letech opět dobrá deska? Zírám na sólové výlevy, které mi evokují klasické heavy bandy.

Předpřipraveného posluchače, který si zatím pokyvuje u zkresleného a jakoby zahaleného zvuku, song vtahuje do méně známých vod. Šéf Marcel zřejmě ochutnal z podobného zdroje inspirace, jako na deskách z přelomu tisíciletí. Drei gemeuchelte Sommer už je přesně ten typ nevšednosti, o které jsem mluvil a jakou jsem měl na mysli, když jsem litoval, že se z díla Nocte Obducta vytratila.

Black v rukou NO je opět vášnivý, nepředvídatelný a nebojí se překračovat hranice.

Titulní zásek Karwoche nabízí rozvětvení předchozí položky. Zdánlivě přívětivou auru ruší nejasnou agresí. Při poslechu mám takový ten pocit návštěvy nonstopu nad ránem. Vše je jako by zahaleno mlhou. Ať mou vlastní opilostí, tak kouřem zakázaných cigár a doby, kdy končí noc a začíná rozbřesk.

Je vidět, že se mi nová deska líbí? Líbí. Při prvním poslechu jsem si říkal, že je další z řady zaměnitelných nahrávek a že Nocte Obducta už opravdu nejsou, co bývali. Závěrečná Schwarzbier und Feigen se svou depresivně opulentní náladou mě vrátila k dalším poslechům. Všiml jsem si, že Nocte Obducta oprášili vesmírné citace, že mají zase rádi dobrou basu, že jasné kontury vzaly za své a že skladby jako Birkenpech, vichřicoidní podivnost Conamara Chaos či už zmíněná Schwarzbier und Feigen, se v klidu mohou zařadit mezi to nejzajímavější, čeho jsou Nocte Obducta schopni. Přitom se toho zase tolik na desce neděje. Pryč jsou pomocné berličky. Většinou si vystačí klasické obsazení a vrčivé vokály, plus samozřejmě přepestrá rytmika. Na tu se ostatně dbalo odjakživa.

Nocte Obducta oplývají všemi známými ingrediencemi. Nic nového se úplně neděje. Nevím, co se přihodilo, ale působí mladistvě a rošťácky, jak už pěkných pár let ne. Stačilo ubrat tamhle a přidat tam. Výsledkem je poslechově přívětivá nahrávka, která si nehraje na složitost, ale od vás trochu toho vkladu na oplátku chce. Nepůsobí křečovitě a chtěně. Vše je tak, jak má být.