Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zvykl jsem si, že každé další album německých náladotvůrců Nocte Obducta jde odlišnou cestou než předchůdce a činí tak naprosto přirozeně. Přísným okem letos zaznamenávám poprvé v historii Nocte Obducta minimální posun. Předchozí veledílo Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)2013 bylo natolik určující, že letošní nadílka zvoucí se Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken) není vlastně žádným překvapením. Ano, novinka je na hony vzdálena konkurenci, zařaditelnosti co se týče žánrů, ale převratným kouskem v puzzle vývoje kapely není. Je proto zklamáním? Jak se to vezme.

Kapela sice zůstala na dobře známém místě, ale i tak si užívám rozvíjení cesty, započaté na předchozí nahrávce. Sice píšu, že deska navazuje na předchůdce, ale neznamená to, že by posluchač nalezl na Mogontiacum… motivy, co už někde slyšel, nebo dokonce zíval nudou. Do detailu rozvinuté myšlenky jsou uvolněně rozmáchnutým stylem výborně zaranžované a ošetřené dráždivým třpytem.

Album nabízí exkurzi pro experimentální duše, co potřebují k vyjádření široké spektrum uměleckého světa. Fanoušci se dočkají jak psychedelického rockování, tak dlouhých ploch v ambientním zamyšlení. Dostanou ale i porci extrémního metalu, který se trochu přibližuje black metalu a možná i punku či hardcoru. Patlanina na první pohled dává většího smyslu pro stejně postiženého posluchače, který se rád nechává vyhodit ze zajetých kolejí. Stejně jako minule, i zde zpívá a řve celá kapela. Na oslavu radosti z hudebního malování si Nocte Obducta přizvali i tři hosty. Dva bývalí členové dostali prostor si zde zapět a zvukař nahrávky Theisen přispěl do mozaiky nějakými samplíky.

Jsem uchvácen úvodní atmosférou Am Ende des Sommers, která v krásně ospalém houpání se v síti rozjede jam session beze zpěvu. Deset minut dlouhý instrumentální začátek nahrávky uvede vnímavého do transu. Ukolébá jej do bezvědomí, ze kterého ho vytrhne hlomozící Glückliche Kinder. Nahulákané vokály a dynamické tempo se střídají s psychedelií prožitku. Ani při nejpozornějším pitvání nerozpoznám, kde jsou hranice mezi black metalem a art rockovou rozmáchlostí. Kytary mají zbroušené hrany, klávesy nás zavádí do dob dávno minulých a přitom bicí i scream evokují černý styl. Scream je ostatně často zakomponovaný mezi „normální“ zpěvy více než jsme byli zvyklí. Agrese tak proplouvá snovou krajinou jako černý mrak. Mezi dlouhé kompozice plné epických i kabaretních vsuvek propašovali pánové i krátké řezby typu Löschkommando Walpurgisnacht, či Am Waldrand, což je blázinec a blbinec, nebo dvojici křehkých instrumentálních květin Lethe, Stein und See. To nejlepší nás čeká až na konec. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne nabízí poutavou melodii možná jakoby ukonejšení rozervaného posluchače, který dostal fest na prdel. Pro celou desku platí varování, že si musíte dát dobrý pozor na recitujícího ďábla.

Jak z mých slov vyplývá, posluchač nedostane nic zadarmo. Je třeba mít na paměti, že pokud nejste připraveni na jakoukoliv výzvu, může vás Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken) pěkně rozhodit. Dokonce i příznivcům progresivních, artových, respektive psychedelických hrátek může vadit blackové zabarvení nahrávky. Úpřimně řečeno, jsem lehce zaražen rozvíjením už nastoleného. Jsem rozmlsán neuchopitelností a neopakovatelností předchozích děl Nocte Obducta. Tudíž si užívám výborné desky, ale se zvednutým obočím.