Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nocturnal Pestilence - Evangelium Aeternum

Nocturnal PestilenceEvangelium Aeternum

Bhut29.6.2013
Zdroj: Promo CD, digipack
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Zpočátku snad nevýrazné jméno Nocturnal Pestilence mnohého fandu black metalu překvapí lahodnou porcí svérázného pojetí tohoto stylu. O žádnou exhibici tu nejde, nýbrž o poctivě a tvrdě odvedenou práci, která zaslouží patřičného uznání. Nadprůměrný start jsou třeba silná slova, ale já se je použít nebojím.

Upřímně řečeno se mi málokdy povede do rukou dostat promo nahrávku, která mne zaujme víc, než je nutné k sepsání recenze. To myslím zcela vážně a bez žádných příkras a přihřívání si příslovečné polívečky. Z těchto dvou vět tedy snad jasně vyplývá, že cd, které v současnosti okupuje můj skromný přehrávač, má na můj vkus větší vliv, než valná většina promo nahrávek. Ostatně v dnešní době je těžké vyzobnout zajímavý materiál a dělit zrna od plev vyžaduje nemalé úsilí. Ale vraťme se k pravé podstatě tohoto článku, který by se měl točit výhradně kolem kapely Nocturnal Pestilence a jejich alba Evangelium Aeternum.

 

Historickými událostmi a snad i drobným nastíněním okolností vzniku nahrávky by tato recenze mohla v klidu začít. Pfff… hledat každý umí a vše je dostatečně řečeno na samotném bandzone profilu kapely. Mnohý by stejně tyto řádky prolétl rychlým zrakem. Přejděme nuže rovnou k pravé podstatě – k jádru, které v sobě hřeje šesti písňový digipak. Snad jen připomenu, že materiál byl nahrán již v loňském roce a teprve letos se těší svému fyzickému zvěčnění v podobě čtyřpanelového digipacku s vloženým bookletem, což je příjemný standard. U obalu ještě chvilku zůstaneme, neb se chci věnovat jeho grafické stránce. Hlavní obal (front cover) zdobí černobílá kresba bez náznaku loga kapely, či jména nahrávky. Už zde ochotně nasazuji několik kladných bodíků, jelikož tímto gestem krásně vyniká samotný obrázek a upozaďuje zajeté klišé, že vepředu musí být minimálně logo. Což o to, tak to má přeci být, ale když to tam není, je to něco jiného a takové album se hned lépe pamatuje. Schválně. Přejeďte prstem po hřbetech nasbíraných nosičů a jen tak ťuknete na ten, jehož obálka je vyvedena obdobným způsobem. Jdete na jisto? Věřím, že ano. Motiv obrázků kompletního obalu je značně ovlivněný působištěm a rodištěm kapely. Na první pohled nenápadné gotické stavby se po chvilce připomínají svou váhou a člověk si uvědomuje, že to, na co hledí, je matička Praha. Ačkoliv nyní je její výjev citelně chmurnější. Autor kreseb zasluhuje výraznou pochvalu.

 

 

Ke slovu se dostává hudba. Pakliže se může zdát dílo krátké díky „pouhým“ šesti skladbám, věřte, že hrací doba je dostatečně využita. Nepříliš dlouhé a přejídavé, nebo zbytečně krátké a uspěchané? Stigma podobných nahrávek Evangelium Aeternum rozhodně nenese. Já jsem naopak mile překvapen časovým rozsahem skladeb, během kterých dojde k rozkreslení jednotlivých kontur příslušných písní. Žádné mazání, žádné okliky, vše je sdělováno zcela přímočaře a na rovinu. Není třeba hledat skrytá zákoutí a utajené klenoty v lůně pasáží. Deska se báječně poslouchá a dokáže svého posluchače svázat zájmem od prvních vteřin. Samosebou hovoříme o posluchači, který je danému žánru ochotně otevřen a je patřičně připraven naslouchat a vnímat. Nejde jen o to si říct, „tak, teď si pustím ten blek metál“. To je totiž špatně. Nocturnal Pestilence se v mých očích v žádném případě nejeví jako obyčejná, či průměrná blacková kapela. Však se zaposlouchejte do rozličných kytarových linek a v neposlední řadě do specifického vokálu, který má na svědomí anděl s ďáblem v těle.

 

Co tedy v nahrávce čekat a co od ní chtít? Momenty překvapení bývají nejúžasnější a ruku na srdce, každého z nás mile potěší nečekané setkání, které se může zpočátku jevit jako rutinní záležitost. Ovšem věřím tomu, že jsou mezi vámi tací, kteří potřebují své zboží náležitě očichat, prověřit než si jej smění za určitou částku jakýchsi peněz. Takže tato deska nekráčí v žádném stínu slovutnější kapely a okatě nekopíruje její originální styl. Má svůj vlastní život a vlastní tvář, kterou si ostatně vymalovala ona sama. Nenese stopy všední prezentace tohoto hudebního stylu a ani se nepřiživuje nad opatrným mícháním „od každého trochu“, aby výsledek oslovil širší záběr fanoušků. Z téhle porce muziky sálá upřímnost a radost z tvorby. Celkem výrazně se odráží v melodiích a použitých riffech, či klávesových postupech. Lze tedy kapelu zařadit kamsi do melodického black metalu, ale s touto škatulí bych byl přeci jen ještě opatrný a unáhleně ji nepodsouval. Jedná se o líbivý, snadno přijatelný black metal z charakteristickou tváří a vlastním rukopisem, který utváří čáru, která kapelu dělí od ostatních.

 

 

Celé bych to rád shrnul do pár vět, které budou veskrze pozitivní. Zvuk a řemeslná poctivost hudby jsou neochvějnými pilíři pozitiv, které zdobí toto album. Mohl bych zde dělat chytré verdikty a poukazovat na díry, či přešlapy, ale vesměs jsem si jich ani nevšiml. Jsem moc rád, že existuje takováhle kapela, jelikož skutečně má co nabídnout. O to více mne těší, že tahle kapela je z té naší malé zkorumpované země. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky