Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Non Opus Dei - Eternal Circle

Non Opus DeiEternal Circle

Jirka D.24.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Na první pohled zběsile rychlá hudba, která má potenciál odradit mnohé. Dát jí více prostoru zaručuje zajímavější zážitek, který stejně bude mít ještě pěkný kus cesty k opravdu hlubokému prožitku. Je na každém, jak blízko k tělu si tyhle „bezbožníky“ pustí a co se bude snažit v jejich netradičním black metalu najít.

Polští neznabohové Non Opus Dei přispěchali v září loňského roku s dalším albem a do své již dosti bohaté sbírky přidali po třech letech opět jeden exponát určený fanouškům extrémnějších žánrů. Věrni zásadě „nová deska, nový label“ přesídlili se svou novinkou Eternal Circle z područí Empire Records k Witching Hour.

 

Předpokládám, že mnozí z vás jste se s tvorbou této party zatím nesetkali a jelikož ani já nejsem výjimkou, zkusím poodhalit pro vás i pro sebe něco z historie a přiblížit aktuální sestavu, která je podepsaná na aktuálním díle. Kapela byla založena v roce 1997 a po vydání dvou demo pokusů vychází v roce 2002 první velká studiová nahrávka Diabolical Metal. Následuje vydávání řady alb v rychlém sledu za sebou, po roce až dvou, ale až v roce 2007 na sebe výrazněji upozorňují dílem Constant Flow. Ze zakládajících členů v kapele působí už pouze zpěvák, kytarista a tvůrce textů v jedné osobě – Klimorth. Bubeník Gonzo se k N.O.D. přidává během práce na The Quintessence (2006) a krátce po skončení prací na této nahrávce se připojuje další kytarista Budda a basák Rochu. V této sestavě fungují dodnes a Eternal Circle je toho důkazem.

 

Co album nabízí? Odpovědí na tuto otázku by se našlo několik. V prvé řadě je tu nachystáno celkem devět skladeb, které dávají dohromady, ať nekradu, něco málo přes půl hodiny muziky. Z hrací délky už začíná prosvítat rychlost, s jakou se album ubírá a pokud vsunete disk do přehrávače a zmáčknete play, budete okamžitě utvrzeni v počáteční domněnce. První poslech zanechává na posluchači dost znatelné následky (lehký třes organismu, špatná koordinace činností těla i mysli atp.) a stejně tak tomu bylo i u mě. Po prvním přehrání jsem ani neměl chuť se pouštět do dalšího. Na rozdíl od většiny blackových kapel, ve kterých jsou do hlavní úlohy nasazeny ostré a řízné kytary (mimo jiného), u Non Opus Dei sedí hlavní arcikacíř za bicí soupravou a svou hrou válcuje vše ostatní. Obdobně rychlé bicí se slyší jen málo kde, hledat v něčem podobném techniku je skoro zbytečné, protože o to tu vůbec nejde. První dojem je do značné míry ovlivněn právě touto složkou výsledku a závěr z toho by mohl být, že jde o ultrarychlou hudbu bez ladu a skladu, jejíž jediným úkolem je vybít agresi aktérů samotných, ale hlavně fanoušků ať už pod koncertním podiem, nebo v pohodlí domova  k nelibosti sousedů – důchodců – v  jednopokojovém bytě panelového domu.

 

Nicméně další poslechy přinášejí některé jemné detaily, které jsem dřív nezaznamenal. Oproštěn od prvotního šoku s libostí nacházím několik záchytných bodů, ostrůvků zajímavého přístupu, o které se starají především kytaristi a občas i basák. Mnohé jejich vyhrávky dávají tušit dobře zvládnuté práci a zajímavým nápadům, které celkový dojem mírně vylepšují. Zcela úmyslně volím slovo „mírně“, protože těchto světlých míst není na nahrávce mnoho a je potřeba je dost pitvorně hledat. Jejich úloha proto působí dost nicotným dojmem, protože silně válcující bicí přejedou vše, co jim přijde do cesty. V tomto bych asi viděl hlavní slabinu alba, kvůli které bude deska nemilosrdně zařazena do skupiny nahrávek, které rozhodně nepotřebuji slyšet ke snídani, k obědu ani k večeři. Jednou za měsíc, si myslím, je zdravá dávka, kterou je schopen zvládnout každý bez větší újmy na zdraví.

 

Nakonec se jen okrajově zmíním o konceptu alba, protože ač to zní dost bizarně, opravdu se jedná o koncepční album. Eternal Circle (Věčné kruhy) pojednává o uzavřenosti života, následnosti událostí a nevyhnutelnosti osudu. Vše uzavřeno do kruhu života, filozofie, kterou si tito Poláci ve své osobité úpravě vypůjčili od paralytika Nietzscheho, průkopníka nihilismu, kterému také na albu věnovali jednu skladbu – Demon Nietzschego. Osobně mi tato skutečnost především asi díky neznalosti textů do značné míry zaniká, jediná zajímavá provázanost a uzavřenost je pozorovatelná na začátku a na konci desky – obé ztvárněno dětským hláskem – kterou nejlépe postřehnete nastavením funkce přehrávače repeat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky