Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konec protahované, první zářez na mladické pažbě NOOSTRAK je tu. Při pohledu do bookletu mě jako první napadlo, má-li někdo mého věku vůbec dostat prostor podobnou věc recenzovat. Mládí vpřed tady platí naprosto jednoznačně. Ale nechme srandiček, srandovní totiž poslání NOOSTRAK není ani trochu. Je tu svět plný nepřátel, pohlcující paranoia, duševní tyranie, evidentně není mnoho cest kudy vykročit z hoven všeho druhu a zápachu ven. Tohle všechno hoši vetkali do své nahrávky již v září loňského roku a s dalšími pracemi se pokračovalo letos. Poměrně těžký porod potomek přežil a zdá se být plný sil.

Kapela z Havlíčkova Brodu je všeobecně prezentovaná jako velká naděje tuzemské metalové scény. Debutující čtveřice se domluvila se slovenským labelem Gothoom productions a vrhla na tento, tragédiemi provázený svět, krátké technické dílko, které by mělo naplnit slova, že i v tak útlém věku je možné tvrdit ligu.

Dvacet čtyři minut tlaku. Jak jinak pojmenovat progresivní riffovanou na vlně deathcore, potažmo death metalu. Technika, vypiplaná do posledního momentu, vypětí všech sil po hmatníku, cit pro preciznost a brutalita. Ale také chlad, chybějící živelnost a vyumělkovaná perfekcionistická palba, které chybí to nejdůležitější, tedy přirozenost. NOOSTRAK drtí údy, nutí k výraznému pokývání hlavou a je až s podivem jak jsou mladíci technicky vybavení a schopní trýznit stupnice. Vepředu stojí a svíjí mikrofón švihák Fred, jinak hyzdící mrzké ksichty ve Smashed Face. Jediný to ostřílený voják v poli. V NOOSTRAK vidím zaujetí, touhu po absolutní muzice, která postrádá větší podíl atmosféry, ale nechybí jí přehled.

Tento pocit mě provází prakticky od prvních poslechů. A ani to nemůže být jinak, protože tohle je do uší bíjící souboj argumentů pro a proti. Od podobné nahrávky bych očekával větší dravost a chuť zabíjet. Je to celé nějaké uťáplé a dle mého až moc orientované ve prospěch technické dokonalosti. Tak nějak chlapcům nevěřím vše o čem hrají. Na druhou stranu, je to opravdu problém? Nejspíš hlavně můj. Napěchovat agresi do osmi skladeb v minimálním čase se totiž povedlo víc než zdatně.