Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Norna - Norna

NornaNorna

Jirka D.4.11.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Jednorozměrná deska bez přesahu, která ve svých úzkých hranicích hraje docela standardně, ale jinak nikam nijak nevybočuje.

Máte-li rádi ten typ muziky, který vás při poslechu rozkošnicky válcuje do země, jste ve správný čas na správném místě. Navzdory sestavě pouhých třech muzikantů, původem částečně ze Švédska a částečně ze Švýcarska, je výsledkem jejich činnosti masivní hluková stěna, která nepřipraveného posluchače zasype jak trosky hroutící se katedrály. Takže se připravte, volume pro jistotu stáhněte dolů, ať nevyplašíte sousedku a pohodlně se usaďte. Myslet můžete na libovolný druh apokalypsy - na konec světa, konec civilizace, útok ufounů, Fialovu vládu … vyberte si.

 

Norna jako kapela existuje poměrně krátce (čtyři roky) a jejich letošní srpnová, stejnojmenná deska je jejich druhým zářezem v kategorii dlouhohrajících nahrávek. Debutovali před dvěma lety albem Star Is Way Way Is Eye, které se dá slyšet třeba ZDE a které vydali ještě jako kapela nepodepsaná pod žádným vydavatelem. Letošní album už je na tom jinak, jeho realizaci si pod patronát vzali na Pelagic Records a jak je u nich zvykem, k dispozici je celá řada různě barevného haraburdí. Proč zrovna tam? Jedním z důvodů může být třeba to, že zpěvák Tomas Liljedahl má za sebou období v The Ocean (roky 2004 až 2007, tedy především alba FluXion a Aeolian), což bude možná první reminiscence, která se vám prožene hlavou při poslechu alba Norna. Mimochodem tentýž týpek byl zpěvákem (jestli se to dá tak nazvat) v Terra Tenebrosa, kde si nechal říkat The Cuckoo. To jsou věci…

 

Norna band

 

Norna jakožto novinkové album je masivní kytarový válec s nařvaným vokálem a rytmickou sekcí, která ničím nevyniká. Bicí jsou dobré, ale standardní, baskytaru poznáte jen jako cosi neurčitého a hrubého, s čímž těžko budete navazovat nějaký bližší, přátelský vztah. Skladeb je šest, jsou si všechny podobné, jsou docela dlouhé a dohromady utváří sevřenou, žánrově čistou a na nápady docela skromnou nahrávku, která má svých několik světlejších chvilek (povedená je třeba Ghost), ale pak velkou porci chvilek spíše šedých.

 

V určitém smyslu vás možná budou napadat spojitosti s celou řadou podobných kapel (což nebude divu), některé postupy připomenou právě kolegy The Ocean (úvod Shine By It’s Own Light), ale zcela obecně bych řekl, že pokud se nahrávce něco nedaří, tak vytvořit nějakou silnou, pohlcující atmosféru. Možná jsem zhýčkaný tím, že podobné kapely rády využívají různá elektronická udělátka, syntezátory a obecně svůj zvuk dopují dalšími hračkami, což v případě Norna postrádám. Ono tam prý něco z toho je, ale najít to je trochu detektivka. Hodně blízký vztah slyším třeba k americké formaci Will Haven, která ale od řekněme jednoduchého (byť neskutečně masivního) zvuku dospěla do fantastické polohy se skvělou, pohlcující aurou, a to bez ztráty tvrdého a hutného feelingu – vyzkoušejte ukázku z desky Muerte (2018), recenzi máte ZDE.

 

Ve srovnání s žánrovou scénou z toho album Norna vychází docela obyčejně, byť tím vůbec neříkám, že špatně. Jeho poslech jenom nepřinese nic, co byste neslyšeli jindy a jinde, a pravděpodobně budete na jeho konci hledat důvod se k němu vracet opakovaně. Vyloučit se to samozřejmě nedá a neberu nikomu jeho chuť na cokoliv, za sebe nicméně se vší zodpovědností musím napsat, že tohle album je jenom dobrým standardem, který časem zapadne. Neslyším nic, co by mě opravňovalo napsat opak.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky