Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nothing - Tired Of Tomorrow

NothingTired Of Tomorrow

Jirka D.28.8.2016
Zdroj: lossless files
Posloucháno na: bandcampu // PC / Sennheiser HD202
VERDIKT: Nothing přináší úlevu, odpočinek, pocit, že i když se všechno zdá ztracené a prohrané, vždycky lze najít cestu jak dál. Že každé nové ráno je malý zázrak.

Americké rockové náladotvůrce Nothing jsme na Echoes probírali už v roce 2014, kdy jim vyšlo první album Guilty of Everything. Padla zmínka o My Bloody Valentine, padla zmínka o tom, že nic nového se nevymýšlí, padla zmínka o tom, že upřímnost a jistá neurvalost je nám bližší než škrobená snaha o velký dojem. Nothing jsme jednoduše přijali a novou desku se těšili. Uběhly dva roky a deska je tady.

Víc než hromada promotérských slov o tom, jak výborně byla přijata nahrávka předchozí a jak proto i ta následná musí být úžasná, je vždycky lepší podívat se na to, jak na svého koně skutečně vydavatel sází. A soudě podle ediční vybavenosti novinky, na Relapse Records své kapele věří. Tím rozhodně nechci hledat úměru mezi prodejností a kvalitou (ostatně velmi často opak bývá pravdou), nicméně hledat velký kalkul v případě tohoto žánru asi nelze. Tuhle muziku prostě děláte proto, že vás to naplňuje, protože pokud chcete skutečně prorazit, hrajete něco jiného.

NothingKořeny Nothing sahají do hardcore punkové scény a ke kapele Horror Show frontmana Domenica Palerma, která kromě demáče a dvojice minialb vydala jen jednu velkou desku. Nicméně na Deathwish Inc., skromnost stranou. Činnost kapely ukončily dva roky na tvrdo pro Palerma, který tak v souvislosti s těžkým ublížením na zdraví a pokusem o vraždu může mluvit o shovívavosti a životní klice. Následovaly čtyři roky přemítání nad vlastním životem a čtyři roky otázek, kam dál a především proč dál. Odpověď přišla v roce 2011, kdy vychází první demonahrávka Posthlost nové kapely Nothing. Všechno další je historie.

Nothing patří k těm nemnoha, kteří svůj rock rozpouští v mlhovině shoegaze, sází na silnou atmosféru, zvukovou zastřenost a jen velmi lehce rozkolísanou vodní hladinu. Na bouřky zapomeňte. Ideální fanoušek je pak životní melancholik na pokraji sebevraždy, protože právě poslech muziky jako je tato, rozhoduje o tom, že ten poslední krok do prázdna zůstane jen na papíře. Nothing přináší úlevu, odpočinek, pocit, že i když se všechno zdá ztracené a prohrané, vždycky lze najít cestu jak dál. Že každé nové ráno je malý zázrak.

 

Nothing band


Už tu padlo slovo o tom, že s originalitou si Nothing hlavu nelámou. Padlo tu slovo o My Bloody Valentine, kterým jsou hodě blízko. Jsou blízko třeba i snílkům Junius (vzpomeňme na fantastickou desku Reports from the Threshold of Death, 2011) a mohou se zdát blízko fanouškům Neigeho Alcest v období zatím poslední desky Shelter. A budou se zdát blízko všem, kteří u hudby rádi sní a kteří extrémní názory přenechávají extrémním povahám. Nalevo či napravo, je to jedno. Ostatně právě z hardcore punku Nothing vzešli a frontman Palermo si musel projít dlouhou cestou, než pochopil, že extrémy je lepší nechat spát.

Nové album v důsledku netvrdí nic, co by netvrdilo už album předešlé, jen mám tentokrát dojem, že to tvrdí přesvědčivěji. Bude v tom nejspíš jeho novost, neoposlouchanost, životní situace a prostě všechno to, co obvykle prožíváte s něčím, co je nové. Časem všechno možná vyprchá, vypaří se a volný prostor zaplní něco úplně jiného. Možná. Časem zmizí všechno a vesmír se prý zase scvrkne. Do té doby je ale fajn se tím vesmírem proletět společně s Nothing; vzdálenosti se s nima nezdají tak vzdálené. Naděje zatím neumřela.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky