Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nastala příhodná chvíle dát si trochu předčasného podzimu? Myslím, že ano a nebudeme se bát tlejícího listí, brzkého stmívání, ani všech těch nevlídně vyhlížejících kaluží. Průvodci nám budou NOVEMBERS DOOM, jedna z kapel, které podzim kouká z kapes, občanek i hudby jako takové. A taky jedna z kapel, nad nimiž jsem svou hůl zatím nezlomil, ale její vzteklé naštípnutí mám dobře schované za dveřmi...

Musím přiznat, že novější tvorba těchto zkušených harcovníků z Chicaga mi příliš nevoní. Minulá dvě alba jsou toho názorným příkladem a naše setkání nebyla příliš veselá. Potkali jsme se, zkusil jsem to s nimi, ale pak jsem jejich sníženou kvalitu vnímání podzimního světa raději pohodil někam do pouliční tmy, aby se mi nepletla do cesty. Nerad totiž zakopávám. Bylo tedy logické, že jsem k novince "Bled White" přistupoval s jistým druhem nedůvěry, že by vše špatné mohlo být tentokrát ještě o něco horší. Byl by to pokračující smutný příběh, ale naštěstí k němu nedošlo. A jsem rád, že jsem se přepočítal.

NOVEMBERS DOOM přišli s opravdu svěží nahrávkou. Svěží v přirozené lehkosti, nikoliv ve stavu šedivého pokulhávání kdesi po hradbách. Kdepak strhané rysy ve tvářích, vypadá to, že se Amíci znovu pohybují v horních patrech chrámu a trůn v pozadí místnosti je aspoň na dohled. Stačilo málo - být v pravý okamžik na pravém místě a hlavně s pravou tvůrčí myšlenkou. NOVEMBERS DOOM jsou znovu schopni zajímavých věcí. Nejen, že se jejich hlavní doména, tedy snoubení srdceryvných melodií s patřičným smutkem v hlasu, znovu dotýká svého maxima, ale čas od času se albem probleskne ona, tolik žádaná, přidaná hodnota. "Bled White" mluví jasnou řečí, nespekuluje, dokazuje, že v jednoduchosti je síla a že když jde práce pěkně od ruky, není proč v ní ustávat. A když po "a" následuje zcela přirozeně "b" a za chvíli se dočkáme i "c", jsme jednoduše tam, kde jsme chtěli být. S NOVEMBERS DOOM na jejich panství.

"Bled White", to je především energie. A vedle ní také nespoutanost, volnost (v rámci mezí žánru) a někdy až agresivita, která tolik chyběla na minulých počinech. Pohublý Paul Kuhr (ta změna tělesné konstrukce je fakt děsivá) se vypjal k chvalitebnému výkonu, tedy nad rámec svých dosavadních možností, kdy jsem bral jeho hlasové charisma jen jako dobré k ukojení hladu po melancholii. Netvrdím, že deska snese 100% maximální pozornosti, protože hlušší místa se najdou i zde, ale minimálně pocit, že kapela sešla ze slepé stezky a nabrala směr nového optimismu ve své pesimismem vonící hudbě, je čin záslužný a hodný respektu. Vítejte zpět na hradní dominantě s výhledem na podzimní okolí. A zvěte si návštěvy, milí NOVEMBERS DOOM, nebudou odcházet znechucené.