Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sebrat si jen pár věcí, trochu jídla a pivko nechat chladit při západu slunce v potoce. Tiše pozorovat mraky a být pohledem zabodnutý do dálky. Už po týdnu omezení pohybu mně to chybí. Ta možnost vyrazit si dál od města a toulat se přírodou. Tam, kde skoro nikdo nechodí. Jenom takoví, kterým je dobře užívat si skutečnou samotu a být na hony vzáleni od davů na profláknutých místech. Duše samotáře je jinde. Ten se ztratí přesně tam, kde ví, že nebude nikým rušen. Jen obestoupen lesem, sem tam proběhnuvší skupinkou srnek a za ťukání do kmene věrného ptačího dozorovatele a hospodáře. Slyšet je jen vítr, křupání větví pod nohama a nějaká ta bystřina, na kterou člověk narazí a zastaví se u ní, aby se posilnil. Teď jen najít místo s výhledem a pozorovat tu němou krásu.

Takto nějak na mě působí hudba amerického toulkaře Tylera Pierce, který pod pseudonymem Melkor křižuje odlehlejší místa krajiny a hrdě pak o svých toulkách vypráví skrze hudbu projektu Null. Ta vychází z black metalu, ale melodicky hrdého, ve kterém není podstatná zmínka o špíně a vzteku. Null je o metalové epice. Materiál alba Hiraeth bychom mohli prostě a jednoduše nazývat hymnickým metalem a šmitec. Budeme si rozumět. V hudbě Null se mísí folk metal se speedem a atmosférickým blackem, stejně jako akustika se zapojenými kabely. Tady je trochu jedno, odkud zrovna vítr vane, vítězí cit pro kompozici a pozitivní nálada. Velmi pozitivní. Potok pocitů Null protéká územím, kterému vévodí lesy a autor je v nich jako doma. Je mu tam dobře, to se pozná.

Hiraeth je druhým albem Null a stejně jako debut Lore of a Sleeping Forest vychází jako dvojalbum. Už podruhé se Melkorovi sešlo materiálu na dvě hodiny výpravnosti v objetí přírody. Je toho hodně, ale u stylu jakým se o skladby pečuje a jak je celý projekt koncipován, nehrozí nějaké přetížení nebo nechuť se v tom dál rýpat. Zahlcení. Kdepak, tady to neplatí a poslech Null zaručuje, že se bude pořád něco dít a nuda se nedostaví. Zopakuji důležité, Melkor ve své muzice rozeznívá pozitivní vibrace - o tom je to především! Juchá se, ale s rozvahou. Vybrnkává, ale jenom chvilku, stejně jako se mlčky hledí do oparu, který spustily nad údolí klávesy. Hudba Null je pořád divočina, ale je pokorná a nemá charakter líbivé dámy, která by se okatě promenádovala. Je veselá, je ale i smutná a zamyšlená, aby v ní nakonec přece jen zvítězila dobrosrdečnost a plamen v očích. Nezkažená radost z toho být venku.

Můžeme ji nazývat bojůvkou, která proti nikomu nebojuje, protože nemusí. Jen představuje svou vlastní hrdost. Je to album, které se může dotknout tam, kde by už obecný vkus mohl padnout za hranu, ale nikdy se tak nestane. I když jsem se několikrát přistihl, že to čekám a že popojdu o zastávku dál. Tady bych mohl posloužit jako příklad týpka, kterému příliš nevoní folk metalové poskakování a stejně si s radostí užije Null. Stejně jako jsem ten, který tu metalovou pýchu dávkovanou skrz atmosféru pojídá tak jaksi s rozumem a ostražitostí. U Null ale všechny tyhle starosti můžeme hodit za hlavu. Hiraeth je jako dlouhý vandr, na který se hezky vzpomíná. Takový ten typ výletu, kde si to sedlo. Počasí, krajina a hlava narovnaná na správném krku.

Poslech tohoto alba funguje jako balzám na problémy a strasti zrychlené doby, dnes navíc poháněné epidemií. Člověk se tomu nevyhne a je toho přejezen. Potom je na každém z nás, jak tomu uniknout. Já volím poslechy Null a díky nim se mohu přemístit do přírody, aniž bych obcházel nařízení. Je to vlastně taková distanční procházka po lese. Reálný pocit to nenahradí, ale aspoň navodí to příjemné tam někde uvnitř každého poutníka. Už abych ale zase vyrazil, snad to bude brzy. A jestli půjde Melkor aspoň formou alba Hiraeth se mnou? Budu s ním počítat.