Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nylon Jail na sklonku roku 2013 pro mě představovali zjevení, jakých se v rámci domácí scény neodehraje moc za život a jejich deska My Heart Soars Like a Hawk byla výborná. Jasně, byl v tom moment překvapení, ale ten má každý, kdo začíná, a jen málokdo v mých očích začal právě tak jako tahle parta z Olomouce. Jejich rock namočený v country, elektronice a s duchem Johnnyho Cashe prostoupeného notovým papírem byla kombinace, která dokázala oslovit a skladby jako No Way nebo Fort H.H.G. jsou pro mě taková malá klasika. A pak nastal klid.

Po pravdě jsem vůbec neušil, že onen klid byl dán rozpadem kapely, protože na internetu moc nežiju, tyhle věci nesleduju a ani neřeším. Obnovená sestava, to jsou prakticky jen dvě jména z té předchozí a pro účely nahrávání dlouhá řádka hostů. A pokud jde o hudbu, všechno má na svědomí Roman Vičík, protože jeho kolega Jirák je „pouze“ ten výborný hlas. Logická otázka, jak se kapele (pokud aktuální stav NJ budeme brát jako kapelu) podařilo nebo nepodařilo navázat na výborný debut, napadne asi nejednoho z vás, ať už s ohledem na pětiletý rozestup desek, tak samozřejmě na personální proměnu. Za sebe to řeknu stručně - nová deska jsou jednak jiní Nylon Jail a druhak ta deska není tak dobrá, jako byla ta předchozí. Ani jedno není dobře, ale jaksi automaticky to neznamená, že by snad album Irrevesible Changes bylo úplně špatné. Není.

Můj první problém (a opakuju to „můj“, protože každý to může mít jinak) je to, že onen duch Johnnyho Cashe a nádech do country vyčpěl a není tu. Ta uvolněná pohoda debutu někam zmizela a nová deska je mnohem víc jednoduše rocková, možná rocková pro intelektuály a nikoliv průměrné konzumenty, ale to fluidum, co podle mě dělalo Nylon Jail, je pryč. A protože něco takového jsem čekal a chtěl (na došlé promo CD jsem se vrhnul jako už dlouho na nic, šest nebo kolik dopředu vypuštěných klipů jsem neviděl / neslyšel), zklamání jako první reakce bylo přirozené.

První reakce je ale přece jen první, časem odejde a uvolní prostor dalším. Osobně mi při hodnocení desky stále dělá problém přenést se přes první skladbu, která je sice hodně fuzzy, ale taková nařvaná, nijaká a přemostění v druhé polovině vyloženě drhne. Příjemná rocková poesie přichází až s následnou Freezing Point, ale ani tahle změna není poslední a více méně startuje přehlídku odstínů rockové hudby, kterou Nylon Jail vzali za svou docela zodpovědně. Další dění nahrávky balancuje někde mezi alt rockem, garage rockem, noise rockem (s Ježkovským zvukem), připouští kousek psychedelie, synťáky nechává zaznít jen přiměřeně a na minulou desku postupně zapomíná víc a víc (snad s výjimkou Man on the Dark Chair). Dokáže slušně rytmicky rozpohybovat (Animal po vzoru The Pale Emperor od Marilyna Mansona ... to vás netahám za nohu, zkuste si to porovnat), ale taky nadobro unavit až uspat (Can’t Be There, Sentimental Girl).

Irreversible Changes je z tohoto pohledu pestrá rocková deska, ale možná právě proto na mě působí tak, jak kdyby kapela trochu hledala sama sebe a úplně přesně nevěděla, jak se poprat s minulostí. Hearts Soars... bylo album hudebně ucelenější, sevřenější a definující mou sobeckou představu o Nylon Jail. Novinka tu představu úspěšně nabourává a zatím úplně jasně nenastoluje nějakou další, novou a pokud možno svébytnou. Za podobně rozverným rockem můžu jít i jinam (třeba za mými oblíbenci Kill The Dandies!), kdežto v případě Hearts Soars... jsem jinou možnost neměl.