Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Belgičané Oathbreaker vzali na nové desce otěže pevně do rukou a nahráli své memento, které je postavilo na roveň s kapelami typu Deafheaven. Hlasitý a brutální post-black metal střídají klidné shoegaze pasáže a tvoří tak dynamický mix plný úchvatných momentů. Silnější část desky je bezesporu ta metalová, kterou definují tremolo kytary, blastbeaty a screamo. V této konstelaci se dobře daří doručit skrze melodie pestrou škálu emocí a i přes opakující se postupy je efekt zaručen. Očividná snaha nasáknout více žánrů a kombinovat protichůdné vlny funguje vcelku nenuceně, ale ne vždy vede tato snaha až na samotný vrcholek hory. Vynikající akustický kus Stay Here/Accroche-Moi působí při té vlně modernizace stejně předvídatelně jako intermezzo I'm Sorry, This Is, ale také dělají z desky to, čím je – odrazem doby a jejích tendencí, která bude mít pro budoucí minulost svůj význam.

Hlavní slabiny alba jsou v délce a čistých zpěvech. V agresivní poloze dokáže Caro s hlasivkami to, o čem jiní jen doufají, že by se jim v lepších dnech povedlo z hrdla vyloudit, ale na čistých zpěvech cosi nesedí. Zde jsou jasně slyšet mantinely, na které Caro naráží a můžeme se přít o to, jestli je nakřáplost se stopou falešnosti za čárou nebo jde o uměleckou licenci. Počítám, že o prověrku studiového výkonu se dostatečně postarají živá vystoupení, kde může stabilita očekávaných výkonů značně kolísat. Z mé strany rozhodně plus za odvahu rozšiřovat hlasový rejstřík a snahu dobývat nová území. Pro lepší představu dodávám, že hlasový témbr by snesl srovnání s domácími Nod Nod. Výtka ke stopáži míří na hodinovou délku, která je trochu úmorná a s přibývajícími poslechy rozmělňuje pozornost a nutí posluchače vracet se pouze k oblíbeným částem, což je nejlepší cesta, jak desku rychle vytěžit. Kdyby se ta hrst zásadních nápadů zkoncentrovala na menší ploše a neutápěla se ve zbytečném natahování, projevoval bych větší nadšení.

Rheia je třetím dílem kapely a vykazuje nejsilnější tendence postavit za své jméno silné autorské dílo. Z dosavadní diskografie jde o nejvýraznější materiál, který na sebe strhnul zasloužený díl pozornosti. Až na výjimky netáhne hudba posluchače do svých hlubin, jen ho vláčí po povrchu umně zhudebněných chladných emocí. Závěr desky, počínaje předposlední stupňovanou skladbou Where I Leave, je skvělý a poslední snová Begeerte rozehrává divné harmonie ve stylu Chelsea Wolfe. Ke skutečné podstatě díla se mi zřejmě nepodařilo proniknout, tak zůstávám jen průměrně zaujatým posluchačem s vyhlídkami na další příležitostné návraty.