Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Instrumentální psychedelicko-spirituální ansámbl Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip je zpátky s novou deskou. Naše poslední povídání o téhle kapele se neslo v jakémsi nepřiznaném odéru nepochopení, rozklížení a rozporuplného prolínání. Od tehdejšího rozboru jsem nafotil a vyhodil další dva kalendáře a nyní se hodlám věnovat průzkumu další řadové nahrávky, kterou nám omaskovaná sestava představuje na díle zvaném Soul Retrieval.

První, co na vás majestátně zapůsobí je obal. Titulka je perfektní a kdejaká black nebo death metalová saň ji může jen a jen závidět. Tady bych mohl s klidným svědomím nasadit rovných sto procent. Jo. Tomu jsem prostě chtěl dát samostatný odstavec, abych mé sympatie jednoduše zdůraznil.

Nenechte se však oklamat. Nechte se ovšem nalákat. A pokud vás neosloví obal, pak by určitě měla hudba samotná. Pokud však netušíte, co od instrumentálního psychedelického rocku čekat, tak si k němu ještě přidejte škatulku a nálepku progressive nebo jazz, nebo alternative. Paskvil? Kdepak! Naprosto perfektně a umělecky citlivá forma muzikantského kumštu, který mi dává probleskovat dávné flashbacky na kousky, které jsem svého času rád drtil. Důležité je však vědět, že do kapelního klanu byl přibrán nový člen obsluhující klávesy. Tak se tomu povšechně říká, ale jejich zvuk je nastaven výhradně na klavírní sound, což je něco jako hodný sluha, ale zlý pán. Takže při střídmém a regulovaném užití může být klavír obohacující prvek, ale v momentě, kdy mu svěříte dominantu, tak se z něj stává zbraň hromadného ničení a zejména pro moje uši je to pak automatická stopka. Mírně řečeno.

Znepokojit jistě dovede i celkový počet skladeb, který se ustálil na číslici čtyři, což má za důsledek rozmáchlost jednotlivých kompozic. Musím však uznale říct, že barevnost, gradace a celkové uchopení těch písní je natolik výživné a bohaté, že to utíká úplně samo. Takže se opravdu není čeho bát. Ta muzika pluje tak lehce a jemně, že to rozkopává jen občasné (vlastně jen ojedinělé) sklouznutí do vyloženě jazzových vod s těžce jamovým odérem.

Na mysli mám zejména skladbu Chaos Insignia, která má nejvíc jazzem parfemovaného ducha. Jakkoliv jsem se tomu vždycky bránil, tak tady prostě musím říct, že se kapela suverénně nejvíc přiblížila stylu Jethro Tull. Ano, je to kvůli příčné flétně a klavíru (zkrotit oba!), kteří se v jeden moment vyloženě utrhly ze řetězu a sice umělecky příkladně rozehrávaly znamenitý souboj jamových rozměrů, ale pro můj osobní vkus už jsme nepříjemně balancovaly na hraně tolerance. Naštěstí tato píseň ukrývá výtečný kytarový motiv, který mi celek vyvažuje a zpestřuje. A právě kytarové melodie jsou něco naprosto perfektního a dokonalého, což dokládá každá skladba sama o sobě. Plně funkční pasáže, kterým samozřejmě i ostatní nástroje zdatně dodávají úžasnou energii a odzbrojující éterický katapult do fantaskních dálav.

A tady se dostávám do úzkých, protože si snadno můžete myslet, že kapele zbytečně nadržuju. Myslete si, co chcete, ale poslechněte si to! Pokud jste již s kapelou nějakou poslechovou zkušenost měli, tak zkuste tato pravidla smazat. Současný stav se nese v jiném módu, přesto úzce navazuje na svůj osobitý charakter. Je to zase trochu jiný rozměr tváře kapely, je to souhra jiných harmonií a jiných dynamických výkresů. A slovo dynamika neužívám nadarmo. Mrk mrk.

Jestli se něco stalo překvapením roku – tak je to právě tohle dílo, které dokáže neskutečně nakopnout (hlavně živelnost Transcendental Trickery je nebezpečně nakažlivá). Pro mě určitě. Já totiž nějak netušil, co od nového díla skupiny čekat a dostal jsem vskutku jedinečný zážitek, do kterého se s chutí nořím opakovaně až po uši. Mám to tak rád, že jim i ty klavírní výpady odpouštím. V každém dalším poslechu totiž odkryju nějaký drobný detail na pozadí. Třeba baskytarové plochy, nebo ohebné cvrlikání bicích paliček. Nezdá se to, ale je tu toho dost a je to skvělé a funkční. A nedá mi to a musím ještě vybalit nahrávky, které mi, byť jen drobným střípkem vytanuly na mysli. Jsou to alba, která se mohou jevit jako irelevantní v souvislosti se Soul Retrieval, ale já osobně tam nějakou podprahovou souvislost a vibrace podobných vln prostě cítím. Tak třeba: Forgotten Silence – Kro Ni Ka, Green Carnation – Light Of Day, Day Of Darkness nebo Mike Oldfield – Voyager, Jethro Tull – Heavy Horses a taky Big Heads Michala Pavlíčka. Neptejte se, ale poslouchejte, vnímejte, bádejte.