Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Old Forest - Graveside

Old ForestGraveside

Victimer10.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Slušně zvládnutý záhrobní black metal se silným devadesátkovým oderém.

K anglické formaci Old Forest se dnes na Echoes obracíme už počtvrté. Jestli je to tím, že je nám její tvorba tak blízká, si nejsem úplně jistý. Pokud budu mluvit za sebe, tak po vydání čerstvé novinky Graveside jsem si našel jiný důvod. Je jím pohyb na poměrně úzkém prostoru a schopnost jej chápat různými způsoby. Old Forest sází na proměnlivost a jejich melodický či atmosférický black metal se desku od desky liší. Kapela se vždycky zaměří na konkrétní koncept a není to jen příběhem, nebo zasazením do daného prostředí, je to také koncept hudební. Všechna čtyři alba zde pitvaná se navzájem odlišují a přitom stojí na stejné žánrové startovací čáře. Jak opravdu daleko je od sebe výpravnost a melancholie Dagian a současné vidění hrobů v rytmech devadesátkového špinění, to je na každém z nás. Za mě je ta proměna velká. Rozdíly mezi Sutwyke a Graveside jsou mnohem menší, ale i v tomto případě stačí jeden poslech, aby byly jasné.

 


Graveside se hudebně vrací do poloviny devadesátek. Do doby, kdy vznikala první alba skupin jako Gehenna, Dimmu Borgir nebo Satyricon. A tato alba svým způsobem připomíná. Materiál novinky jede trasou melodické, klávesové černoty s hororovým pozadím. Záhrobní tématika, vampýrská půlnoční setkání a znovu také specifická chuť venkova. V případě Old Forest samozřejmě anglického. Tady si myslím, že to nevyzní úplně každému, ale tahle kapela prostě má své kořeny a ty jsou odhaleny i na tomto albu. Ostatně, krchov, kostel, venkov, to všechno k sobě vždycky patřilo. Black metal Graveside odkazuje na zmíněnou dobu nejen svým záběrem, ale hlavně zvukem. Takže máme znovu možnost slyšet melodie zanesené v trouchnivějícím podloží. Vše je hezky tlumené, zanesené a jestli chceme zvuk zesílit, musíme prostě otočit volume doprava. Což je po všech různých srajdách, které nás nutí točit čudlem nepřirozeně doleva, milé i smutné zároveň.


Graveside je album, které má daný charakter a vyvolává ducha devadesátkového prostředí. Je sevřené, jeho chod nic moc nenarušuje. A protože jsem tenkrát na podobné hudbě uzavíral své pubertální já, vždycky si na toto období rád zavzpomínám. Old Forest to dělají s přehledem, hodnověrně. Postavení tehdejších kultovních alb samozřejmě nijak neohrozí, ale hezky na ně ze současnosti dohlíží. Zatuchlé hroby, duševní zatracení a staré časy celkově jsou tu díky Graveside s námi a my si můžeme užít této specifické zkaženosti. Pokud jste takto nastaveni, album se poslouchá doslova samo, navíc když sem tam podobným motivem opravdu připomene konkrétního interpreta. Jako mně třeba v jeden moment vytanuli na mysli Gehenna z období Malice.

 


Graveside drží pohromadě a své poselství si splní. Od superlativů jsme sice dál, ale líbí se mi, jak se do toho kapela ponořila a skladby jako takové mají co říct. Na minulé desce Sutwyke jsem pořád něco hledal a postrádal a nebyl úplně spokojený, tady spokojený jsem. I když je to i tím, že jsem si upravil očekávání od Old Forest celkově. Budiž. Nové album je sympatická kolekce a má typický charakter typického období. Kapela navazuje, nekopíruje, nepřehrává. Vyvolává vzpomínky a dělá to velmi slušně. Hodnověrná mystika, jednoduchá síla okamžiku, melodie a dobrý zvuk. To jsou plusy. Samotná nedokonalost a její atmosférická podoba pak visí nad celým krvelačným příběhem Graveside. Ten působí možná lacině, ale chce to mít trošku nadhled.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky