Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Old Silver Key - Tales of Wanderings

Old Silver KeyTales of Wanderings

Jirka D.11.11.2011
Zdroj: CD (# SUA 022)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Možná jsem čekal víc, než bylo zdrávo, možná slunce svítící právě za oknem mě ladí na jiné pocity, než jaké mi přináší tahle deska. Její obsah na mě působí nezajímavým a odbytým dojmem, v podstatě potvrzuje fakt, že jde o boční projekt se vším všudy. Jedním slovem - nuda.

Tak jsem před chvílí vyloupal poslední vlašský oříšek a můžu se zase chvíli věnovat hudbě. Bylo jich letos hodně, aspoň tady v okolí Brna, na Vysočině jich většina pomrzla při posledním zimním záchvěvu někdy zjara. Loupání oříšků je monotónní práce, jeden může přemýšlet o tisíci dalších věcí a šancí něco pokazit má opravdu málo. Možná bych tu našel paralelu s dnešní deskou, ale k tomu ještě dostanu.

 

Old Silver Key bych nazval spíše projektem než regulérní kapelou, i když obsazení jednotlivých pozic je plné a úplné. Našli byste zde členy ukrajinské kapely Drudkh v čele s Romanem Sayenkem, kteří byli na postu zpěváka doplnění francouzským umělcem vystupujícím pod přízviskem Neige. Má cenu připomínat, o koho se vlastně jedná? Většina se jistě hrdě hlásí a ti nevychovaní vykřikují bez vyvolání Alcest, Amesoeurs, Peste Noire a podobná slavná jména a mají pravdu. Tahle kombinace mě zaujala hned při prvním zachycení informace o tom, že se peče nějaké dobrodružství a nutno přiznat, že Neigeho jméno a kvalita poslední desky Écailles de lune právě jeho projetu Alcest byla tou prvotní motivací, proč jsem se na chystanou novinku zaměřil. Abych nepůsobil čistě jednostranným dojmem, nějaký čas jsem projížděl i poslední album od Drudkh (Handful of stars, 2010), ale výraznější stopy ve mně nezanechalo a nyní odpočívá spánkem spravedlivých.

 

První živoucí potomek projektu OSK dostal od sudiček jméno Tales of wanderings a na svět byl přiveden v polovině září letošního roku. Obsahem je sedm skladeb většinou značně dlouhých jmen dávajících v úhrnu nedlouhých 37 minut. Inu proč ne ... podobnou délkou disponuje i měsíční album Alcestu, ale dát dohromady tolik emocí se někomu nepodaří za celou kariéru. Necháme ale statistik, jdeme za hudbou. Úvodní intro nazvané záhadně „Co jednou bylo a už se nikdy znovu nestane“ rozehrává neurčité nálady všedního, zamlženého dne. Těžko si představovat víc, spíš se ve mně zvedá vlna očekávání a zvědavosti, co přijde po něm. Taková pinkfloydovská atmosféra s unavenými klávesami a zastřeným zvukem... Následná November Nights Insomnia je již plnohodnotnou záležitostí, hlavní role se ujímají kytary ať už zkreslené nebo občasně se míhající akustické, roztažené do širých ploch i zúžené do tenké linky. Neigeho zpěv je ospale zasněný, nepátrá v blackovém skřehotu, plyne skoro lahodně společně s hudbou, hlasivky nenamáhá a utěšuje rány. Celek působí nerušivým a zklidňujícím dojmem, posluchače se snaží ukolébat v poklidném snění, víčka přivřená a mysl prázdná.

 

Skoro to vypadá, že album bude fungovat výborně, ale věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A nebo vlastně naopak, právě že je jednoduchá až příliš. Přiblížil jsem sice pouze jednu skladbu, ale v podstatě stejný recept bych mohl aplikovat na pět zbývajících, protože nic nového se nevymýšlí a jede se stále podle jedné šablony. Snad lze pátrat v kytarových linkách, které se asi jako jediné zkouší tvářit invenčně, ale zbytek na mě působí nenápaditě až hanba, u kompozice počínaje, u jednoduchých bicích konče (nehledě k jejich zvuku, který mi vůbec nesedí). Album prostě plyne vpřed, příliš si nežádá mou pozornost a celkem s překvapením zjišťuju, že už na přehrávači svítí číslice pět a hraje píseň Star Catcher. Vůbec mám problém rozeznat jednotlivé části alba, tok hudby působí zatraceně jednolitě a nevýrazně, že se začínám ztrácet. Dynamika je v případě Tales of wanderings zcela cizí pojem, tyhle plochy natřené na khaki-šedou dokáží jednomu udělat rudo před očima. Zajímavé místo? Nevím proč, ale ze všech těch minut melancholie mi vystupuje o stupínek výš poslední About Which An Old House Dreams, jinak deska působí poměrně jednolitě a je třeba ji vzít jako celek, nebo nechat zapadat prvním sněhem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky