Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
One Morning Left - Panda Loves Penguin Vol.2

One Morning LeftPanda Loves Penguin Vol.2

Michal Z15.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Hudba, která se netváří vážně, spíše se jí protagonisté baví a sypou ji do nás s velkým nadhledem, vtipem a chutí.

Finsko, nevyčerpatelná to líheň. One Morning Left představují další vrh - generaci mladých, přesto hudebně vyzrálých jedinců. Kapelu předchází vynikající koncertní pověst a po seznámení se s tvorbou na jejich prvním velkém CD, si to dokáži živě představit. Hudebníci, kterým ještě neoschlo mléko na ksichtu, do nás pumpují variaci provařeného emocoru, nebo chcete-li metalcoru. Vlivů a výpůjček je nekonečně mnoho. Za chvíli si nemůžete býti jistí, jaký zvrat, stylový kotrmelec, nebo archaický motiv na klávesy vás překvapí. Jednoduše by se to dalo charakterizovat jako srážka šílenější polohy Waltari s momentálně frčícími emo-core-metalovými styly.

 

Z alba se tyčí odvaha postavit části skladeb na čistých tanečních rytmech, střídaných math-core prvky, vzápětí na vás pěje milý chlapec v nažehlené košili, o píď dále se vysypou všechny vokální sračky. Někdy jde dokonce o přesahy do death coru. Typické reprezentanty této typologie najdete v playlistu pod čísly 3 a 9. Tady zažívám závany příjemné čerstvosti a hravosti, pověstného nadhledu, lehkosti a vize, kam směřovat a jak vše rozmanité poskládat.

 

Přestože jsem kojený na jiných stylech a vykovaný jinými formami tvrdých žánrů, hudbu One Morning Left si náležitě vychutnávám. Ještě v otvíráku pochybuji, co že to vlastně hraje. Bojím se dalšího konfekčního kusu, sice s jistými náznaky netuctovosti, přesto je skladba orientovaná spíše na rádiovou prezentaci kapely. V následujícím pokusu nás mladíci ze severu vezou pomalejší, přesto silně chytlavou a nápaditou krajinou, střídanou ostrými výpady k hrubým vokálním přestřelkám. Pánové, smekám klobouk, není to nic převratného, ale já se bavím, hýbu se.

 

Mešuge elektro song „Out Ronique“ kombinuje staré disco melodie a celkově tento pokus zní jak herní automat, stojící v maringotce u kolotočářů, kdysi v pravěku. Vše je ke konci stylově rozstříleno salvou, vtipně proloženou synťáky. Nevím a stále bádám, proč mě tato hudba tak bere? Dementním, nebo je tak sexy? Neštítí se udělat song doslova v math-coru a do toho nakydat líbivé melodické vokály; ne, na této placce nemáte čas na nudu, vše je pečlivě vyvážené, po „sračkovitých“ melodiích, přichází scream vokál a tradiční mlynice.

 

Předpokládám, že všichni příznivci mající rádi staré Linkin Park, by mohli v této sebrance nalézt nové koně a zalíbení. Pánové jsou na tom skladatelsky i instrumentálně dobře. Jen aby je šoubyznys nesemlel…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky