Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Onirik - The Fire Cult Beyond Eternity

OnirikThe Fire Cult Beyond Eternity

Victimer5.11.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Oheň Onirik hoří a novinka funguje jako těsné pouto podzemí a chuti po studiu sebe sama. To vše v jednom okultním balení.

Gonius Rex a Onirik jsou zpět se svou pátou podzemní expozicí. Během let tohle spojení tvarovalo svůj black metal až do podoby psychedelicky avantgardního průvodce chodbami, jimž dominuje oheň a zatuchlý puch starých zdí. V překladu Onirik = pokrokový underground pro středně pokročilé. Na scéně nepatří mezi prominenty, ale zaryté poctivce, kteří do své tvorby pašují svébytnost a pokud možno originální vyznění. Za těch téměř dvacet let se vyprofiloval v ojedinělé těleso, které možná nehýří originalitou formou prolínajících se vlivů, ale samo provedení jako jedinečné považovat můžeme.


Lehká teatrálnost, syrová původnost a smysl pro nové výzvy, to vše v sobě pojímá tvorba Onirik. A platí to také pro nové album The Fire Cult Beyond Eternity. S uměleckými sklony Gonia Rexe jsme začali minulý týden odzadu, a to představením rockověji situovaného projektu Noite. Až dnes se dostáváme k Rexově hlavnímu zdroji temného učení, k Onirik. Onirik mají na kontě pět alb. Od debutu Songs for the Apocalypse uběhlo dlouhých patnáct let, a i když už tehdy bylo jisté, že Onirik jdou na věc po svém, v temné kobce všude probíjela elektřina a plíseň na stěnách dávala na srozuměnou, že po nějaké době bude nutné vyjít ven a zase dýchat. Přesto to k puchu sklepa Onirik pořád táhlo.

 


A dnes? Gonius pořád sbíjí svůj materiál ve stejném kutlochu, ale nedávno se v něm malovalo, uprostřed stojí stůl s knihou, skicami a svícnem. A na zemi už neběhají pavouci, jejich komůrky v rozích překryl koberec. Zvuk se měnil spolu s alby, vyvíjel se celkový obraz kapely a spěl až do bodu, kdy bude spojení všech atributů co možná nejvyváženější. Právě tohle spojení symbolizuje nové album The Fire Cult Beyond Eternity. Možná působí o něco strojověji, ale ve vztahu k minulosti je to jen o celkovém vyladění a seřízení všech součástek okultního mechanismu.

 
Onirik jde album od alba ve svém výrazu dál. Byť se mi na tom minulém po čase omrzel, protože se se svým teatrálním pojetím jevil až moc předvídatelný, s novinkou je tento dojem pryč. Na Casket Dream Veneration mi místy Onirik přišel až moc jako Virus nebo Ved Buens Ende. Byl avantgardnější a jako by v něm zrálo přesvědčení vydat se do trochu jiného světa. The Fire Cult Beyond Eternity ale ve stopách svého předchůdce nejde. Je soudržnější, přesvědčivější a dotaženější právě tím, jak spojit všechny ingredience Onirik v jednu zaprášeně temnou formu umění. Black metal novinky je hustý a zastřený, ale také pořád otevřený k cestám do dalších dveří. Jen je v tomto ohledu méně okázalý a víc sám sebou.

 


Pohybujeme se tedy na užším území, ale o to jsou kroky rovnější a jistější. Když se potom k té poměrně pomalé sklepní evoluci přidá chuť si více pohrát s melodiemi a distingovaně si zahrozit, jsou tu skladby jako Granted the Vision, Molded into Stone nebo Assigned to the Inexorable Flames, které mi vyčnívají o něco víc, než dobře střežené a pod pokličkou držené tajemství. Vokály mimo havraní skřehot pějí čisté žalmy, což jde někdy na nervy, protože se nijak nemění. Nějaké náznaky v Apathy Of Might nakonec zůstanou jen náznaky. Basička je znovu krásně vytažená a vyautovaná z hlavní, pořád dost smrduté psychedelicko-podzemní jámy pekel. Dost filosofování bylo v Murmurs of the Aging Vessel, kdy si můžu utřepat palici a slastně promnout rety, jakmile včelín v druhé polovině skladby zaparkuje svůj karavan v hrubém riffování a nemíní uhnout.

 

Celkově jsou hlubiny Onirik svůdné svým naturelem, který je zkrátka zvláštní a trochu jiný, než se běžně z hlubin ozývá. Tuhle svůdnost sice může během poslechu narušit tuhá monotónnost alba, ale i v ní se lze orientovat, pokud k tomu dá hlava svolení. Je záměrná a velmi dobře zpracovaná. Pak už je jasné, že jsme v rámci žánru velmi vysoko (hluboko). Nebo je na vás Onirik pořád moc nóbl a avantgardní? Tak se zkuste najít v primitivnější podobě zla, kterou nabízí Rexův krajan a další průvodce temnotou, mistr Vulturius. Ten hrne vpřed svou hnusnou káru Irae, které letos vyšlo album Lurking in the Depths, a to určitě v tomto směru stojí za pozornost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky