Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Only Sons - Lions and Unicorns

Only SonsLions and Unicorns

David14.5.2020
Zdroj: CD v jewel case // promo
Posloucháno na: Sony X555ES / SONY TA-F 770ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Only Sons prezentují svou představu nadupaného stoneru, který by vás měl teoreticky s prstem v nose složit na sedínku. Bohužel ne každý záměr dojde kýženého cíle...

Lvi a jednorožci, polské podhoubí, stoner a jak praví strýček Bandcamp: “Emotion-filled lyrics, megawatt riffs and rock n' roll leads. Five dudes taking the best out of 90's.” Inu nakonec proč ne. Dvě dekády nazpět se udála spousta zajímavých záležitostí, takže nač znovu vymýšlet stokrát vymyšlené.

 

Only Sons se ani nijak zvlášť nepokouší tvářit jako inovátoři, pionýři bez bázně a hany vstupující na nikdy neprozkoumaná území, kde Tatrovka Zikmunda s Hanzelkou smutně skládá zbraně, jednoduše nakopnou svůj mondo generator a hrnou vše, co jim přijde do cesty se zarputilostí buldozeru hezky pěkně skrz hory, doly obětavě padajícím Dětem Země pod rachotící pásy navzdory. Pánové rozhodně netrpí stylovou nevyhraněností, ve svém počínání od prvních sekund působí hodně sebejistě, na nic se neptají a sází jeden zářez za druhým.

 

A právě zde vidím největší, nikoliv jedinou, slabost celého materiálu. I když upírat jakékoliv pokusy o vybočení z pevně daných kolejí by ode mě znamenalo hrubou podpásovku. Sem tam hustý dým přeci jen pročísne paprsek světla jako v případě Bonfire, aneb Planet Caravan v panterovském vydání křížené s Down in a Hole naplno nechávající průchod působivému hlasu zpěváka Andrzeje Nowaka nebo předposlední Holding On nepostrádající, bohužel jako osamoceně se tyčící maják uprostřed oceánu, skutečně zajímavý riff a něco jako silný, zapamatovatelný refrén. 

 

Zbytek materiálu Only Sons táhnou spíše urputností nežli přirozeností. Ano, mění rytmus, sem tam střihnou nějaké to sólíčko, zkoušejí postupně budovat atmosféru, ale celé jsou to jen takové nesmělé náznaky pokaždé končící opět na startovní čáře. Onen prvotní slibný plamínek pocitu posluchačovy zvědavosti se bohužel s přibývajícími minutami nedaří úspěšně přiživovat, rozdmýchávat, chránit před nebezpečnými útoky agresivních závanů nudy a prázdnoty. 

 

 

Snaha Roba Cooka za bicí soupravou zaplnit prostor je sice chvályhodná, hodně připomínající chobotnicové údery Branna Dailora, ale Mastodon zůstávají pro Only Sons bohužel na míle v nedohlednu. Zbytek ansámblu se totiž zpravidla toulá kdesi v sousedství. Jeho počínání tak ve výsledku vyznívá paradoxně jako rušivý element. Stejně tak neustále se opakující pouze lehounce obměňovaný kytarový podkres přítomný v drtivé většině pasáží, který mi nejpozději s nastupující třetí skladbou lehce drnká na nervy. Tudy cesta nevede. Vůbec bych se nebál trocha osvědčené jednoduchosti a větší přímočarosti. Seškrtat stopáž songů, poprosit Haldora Grunberga, stejně jako v případě personálně spřízněných Moanaa, zodpovědného za zvukovou podobu nahrávky, o malinko vzdušnější master, nicméně všechna čest, oproti výše zmíněným krajanům zní Lions And Unicorns stále jako Pink Floyd koncertující v plně vytížené plechovkárně, což berte v rámci zvukové mizérie portfolia Satanic Audio jako upřímnou poklonu. Následně bychom mohli s klidným svědomím hovořit o velmi zajímavé nahrávce důrazně klepající na dveře okupované lepší společností. Aktuální podoba studiové produkce Only Sons zvládá vcelku pohodlně zaujmout jako nekonfliktní doprovod pro cestování v dopravních prostředcích všeho druhu nebo podkres činností, u nichž není zapotřebí přehnaně precizního soustředění.

 

V této souvislosti se mi na mysl vkrádá vzpomínka na několik let starý pokus o poslechovou infiltraci mezi zástupy kapel stonerovélo labelu Small Stone, svého času disponující nadstandardně schopnými Sasquatch, Greenleaf, případně jednorázovým projektem Zun, kde však přes veškerý dlouhý kouř dohledání dalších skutečně kvalitních listů znamenalo téměř nadlidský úkol. Průměrný materiál plodí opět jen průměrný (posluchačský) zážitek. I přes velmi slušné provedení se totiž stále bavíme pouze o kompilátu, chvílemi příjemném, ovšem nikterak invenčním.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky