Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to už několik let, co se domácnost Queensrÿche rozštěpila na dvě adresy. Úder soudního kladívka rozčísl minulost i budoucnost uznávané kapely na dvě neslučitelné buňky a zatímco nositelé původního jména Queensrÿche točí pomyslnou klikou ve snaze nastartovat starý heavymetalový motor, Geoff Tate převzal autorská práva ke stěžejnímu uměleckému konceptu "Operation:Mindcrime" a pod stejným názvem rozjel další etapu ve své sólové kariéře.

Tohoto muže jsem měl vždy za progresivního hybatele v sestavě Queensrÿche, nositele hlavních myšlenek a tvůrce lyrických konceptů. Už jak mluvil v rozhovorech, jak prezentoval sebe i tvorbu své kapely, hned bylo vidět, že to tak trochu vede. Zároveň jsem ho ale vnímal i jako umělce, který svým sebevědomým přístupem občas podléhá tvůrčí slepotě. Hlavní postavou je logicky i ve své nové kapele Operation: Mindcrime, záda mu kryje dlouholetý kamarád ještě z dob The Myth Kelly Gray. Tate prezentuje Operation: Mindcrime jako klasickou kapelu, ale nenechte se zmýlit. V rámci jakési umělecké svobody se Tate nenechává “omezovat” běžnými úskalími členství v kapele a jako kapelník kolem sebe shlukuje lidi, kteří jsou zrovna k dispozici, nebo s nimiž má právě chuť spolupracovat. V tomto režimu pak probíhají nahrávací frekvence, z nichž by měla vzejít albová trilogie spojená jednotným tématickým konceptem.

V době, kdy píšu tyto řádky, už má Operation: Mindcrime pravděpodobně všechna tři alba natočená. A to v různých sestavách. Jaká rizika to s sebou nese? A jaké příležitosti? Je to přinejmenším odvážný podnik, ale nechme za sebe mluvit hudbu. První na řadě je debut "The Key". Vyšel loni v září a rozporuplné emoce ve mně bohužel vyvolává dodnes. Podvědomé tušení nečeho výjimečného, skrývajícího se pod povrchem běžného poslechu, postupně vzalo za své. Nelze popřít občasné solidní nápady a pěkné aranže, ale proti kolísavé kvalitě a kompoziční únavě tyto drobky moc neobstojí.

Převážně v momentech, kdy Tate recykluje legendární album “Operation:Mindcrime”, vyznívají jeho snahy naprázdno. Typické postupy a náběhy na refrény by teoreticky mohly fungovat, ale ne s takovým materiálem, který je na “The Key” k mání. Za prvé skladbám chybí vnitřní náboj, šťáva, krev, míza. Když už má třeba “Re-Inventing the Future” našlápnuto ke strhujícímu refrénu, místo gejzíru emocí dojde na jakési kuňkání, které nepřipomíná nic jiného než Tateovy obvyklé koncertní úlevy. Za druhé, a co je horší, některé písně působí až otravně. Nemůžu si pomoct, ale refrén “Ready to Fly” mě tahá za uši, stejně tak sbory v pozadí jinak slušné skladby “Kicking in the Door”. Kulantně bych to nazval nevědomou disharmonií. Song “The Stranger” pak v mých uších reprezentuje to nejhorší, s čím bývalý frontman Queensrÿche v posledních letech přišel.

Mnohem pevnější v kramflecích jsou Operation:Mindcrime v polohách, kdy jsou minulosti co nejdále. Proto se mi třeba líbí jednoduchá “Burn”, baladická “On Queue” s krásným saxofonem (s ním umí Geoff po aranžerské stránce pracovat perfektně už roky), nebo “Kicking in the Door” (až na ty utahané sbory). Koncepční příběh o čtyřech hrdinech a jejich revolučním vynálezu dává nadějný prostor pro vokální rozmanitost a Tate má u mě bodík k dobru za to, že toho využil a nahrávku nemacešsky propůjčil i jiným zpěvákům. Právě ve fázích, kdy Tate vyklízí pole, ožívá “The Key” jako uvadající květina vodou politá. Nesporný vrchol nahrávky v podobě jednoduché skladby “Life or Death?” je převážně v režii zpěváka Marka Dalyho a i když song dost odkazuje na atmosféru alba “Promised Land”, ve spojení s nakřáplým hlasem “někoho cizího” je to najednou pecka jako hrom.

Takových chvil je na albu ale pomálu. Celkovému dojmu rozhodně nepomáhá ani zvuk, který je v kontextu Tateovy tvorby posledních let stále nepříjemně dunivý a umělý. Brian Tichy a Simon Wright jsou bubenická esa, ale zde jejich výkon zní naprosto anorganicky. Ostatně celá sestava nepůsobí nijak soudržně ani charismaticky, spíš vypadá jako skupina nájemných muzikantů, z nichž každý dostal za úkol jen odehrát svoje party. Operation: Mindcrime zkrátka postrádají duši a “The Key” je navzdory několika světlým momentům jen důsledkem tohoto podivného režimu. Hvězda Geoffa Tatea tak nepřestává pohasínat a k možnosti, že se to v dalších dílech trilogie obrátí k lepšímu, jsem poměrně skeptický.