Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Opeth - Heritage

OpethHeritage

Jirka D.17.10.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album Heritage Opeth potřebovali a jsem rád, že ten krok byl učiněn. Deska má velmi niternou, až intimní atmosféru, je plná proměn a pocitů, ale ne vždy a všude působí vstřebatelným dojmem. Přepracovaná? Nedotažená? Těžko odhadovat, každopádně k Heritage se vracím obtížně.

Teď někdy nedávno jsem v rádiu poslouchal, jak koaliční mírové síly zase někde postupují a jak z toho máme mít radost, protože jsme na jejich straně. Pak jsem chvíli přemýšlel, jak nějaké síly bojující kdekoliv mohou být mírové, a jak může mít jakékoliv válčení ve jménu čehokoliv něco společného se slovem mír. Asi záleží na tom, na jaké se nacházíme straně barikády. Menší oklikou jsem se dostal k tomu, jak dnes mnozí lidé nevidí význam slov a jak se jejich častým opakováním pozvolna vytrácí prvotní obsah; přestáváme o nich přemýšlet. V pořadí druhá oklika chmurného dumání vedla k otázce, kterou jsem si poslední asi měsíc kladl poměrně často – co napsat na nové Opeth?

 

Nejen že toho bylo o nové desce Heritage (v překladu dědictví, odkaz) napsáno tolik, že už se celkem složitě hledají uličky vlastní invence, ale navíc jsem si dlouhou dobu nebyl jist, za jaký konec tenhle počin vlastně uchopit a jak si správně urovnat všechen ten zmatek myšlenek v hlavě. Opeth na své novince přišli s poměrně radikálním řezem ve svém výrazu a posluchačům předkládají sousto jiného chuťového ražení. Ač by se tento krok mohl jevit jako zvláštní nebo překvapující, ti z vás, kteří sledujete tuhle kapelu delší dobu, budete možná chvíli zaskočeni, ale svoje souvislosti si určitě najdete, protože střípky dnešních hlavních chutí byly podsouvány v podobě pikantního koření už v dobách dřívějších. Že se to celé takto zvrtne a význam ingrediencí se zcela obrátí, je do jisté míry logické, především s ohledem na předchozí desku Watershed a koketování s člověkem jménem Steven Wilson.

 

Těžko říct, kde hledat příčinu, ale tu předchozí placku jsem dodnes nepřekousl a i když jsem se ji snažil v posledních dnech oživit, zůstává nadále zastíněna ostatním materiálem. Výletní autokar Opeth nikdy nehleděl na nejkratší a nejjednodušší cesty, ale při posledním výletu jakoby chytl dýchavičnost a i když těch kopců přejel už moc, ten poslední jej začal zmáhat. Byl jsem celkem zvědav, s čím Åkerfeldt přijde, jestli se bude snažit přišlápnout plyn ještě víc k podlaze a zadře motor natvrdo, nebo se otočí a volným krokem se bude chtít obrátit do vlastní minulosti. Nestalo se ani jedno, vozítko zastavilo a hlavní tvůrce s rozevlátými vlasy a v kristuskách vyběhl do okolních luk nalokat se trochy zdravého povětří a pročistit mysl. A očista se koná, velký metalový úklid, při kterém jsou do koše vyhozeny všechny riffující kytary, growlující hlasivky, temné atmosféry i death metalové škatulky. Opeth přichází melancholicky zamyšlení, přemýšliví a s filosofickým kukučem v očích.

 

Album Heritage je prostě jiné, stačí si pro začátek zalistovat bookletem s černobílými fotkami ze zkušebny a budete mít pocit, že v rukách držíte nějakou placku od Pearl Jam. A to je teprve úvod výletů do protisměru časové osy. Asi ti dříve narození a zběhlejší z vás by dokázali připodobnit nový materiál k velikánům let minulých, možná by nacházeli atmosféru Pink Floyd, odkaz hard (prog, art) rockových časů, psychedelie nebo jazzové hravosti, se kterou by neměli problém ani na trojce Českého rozhlasu. Forma Heritage je značně historizující, i když Opeth jsou stále dobře slyšitelní a dávají tomuto odkazu svůj vlastní otisk. Problém přijmout podobně znějící pojetí Opeth jsem neměl ani chvíli, poslouchám je už nějaký rok a jejich „vlastní cesty“ se mi vždy líbily. Problém vidím jinde a o tom jsem přemýšlel možná až příliš dlouho; a přitom věc je jasná – album vedle zajímavě poskládaných částí obsahuje pasáže vysloveně nudné, bez energie, ve kterých je sice znát vynikající muzikantský vklad, ale výsledek se tváří nanejvýš plitce. A to je z mého podhledu dost škoda, protože nakročeno bylo dobře.

 

Novinka je vůbec materiál k přemýšlení na dlouhé zimní večery, ale těžko se asi kdy doberu příčin toho či onoho. Zatím mi nezbývá než poslouchat, spokojeně se usmívat u rytmických a živých skladeb jako Slither (mimochodem věnovaná Ronniemu Jamesi Diovi) nebo The Lines in My Hand a nepropadat spánku u I feel the dark či Nepenthe. Můžu chválit práci Pera Wiberga (hammondy, piano, mellotron,...), jehož atmosférické party jsou prostě vynikající, můžu se pozastavovat u kytarových vyhrávek i u místy hodně zajímavé hry Martina Axenrota, který se víc než dobře zhostil nabídnutého prostoru. Vůbec zvuk celé nahrávky je krásný, ale k čemu je to všechno dobré, když v některých pasážích desky bojuju s usnutím? Všechny jednotlivosti jsou v nejlepším pořádku, ale celek na výbornou prostě nehraje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 24.10.12 20:47odpovědět

Počáteční znechucení se ve mně postupem času přerostlo v neskonalý obdiv:-) Super placka, která potřebuje čas a trpělivost...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky