Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Or - Lp

OrLp

Jirka D.23.11.2014
Zdroj: bílá 12" gramodeska těžší váhy (# SRR 58)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Muzika Or ne neurvalý a syrový rock, který sází na poctivost, opravdovost a velké nasazení. A všechno tohle se daří velmi dobře.

První, o fous dlouhohrající deska Or nedávno oslavila rok a vracím se k ní pouze a jen proto, že jsem přesvědčen, že vracet se k ní má smysl. Or společně se Zkouškou sirén a GNU patří k těm kapelám v katalogu SRR, které jsem schopen a ochoten jako posluchač přijímat opakovaně, což u domácích nahrávek nebývá zdaleka pravidlem. V tom samozřejmě nehledejte nic víc než můj osobní vkus.

 

Or na své desce mnoho nového nevymýšlí, nesnaží se o velké věci ani složité výkony, ale důraz kladou spíš na výrazovou skromnost, opravdovost, zvukovou syrovost a s ní spojenou aranžérskou jednoduchost. Skladby nejsou stavěny složitě a muzikantsky odvážně, sází na poctivost, zboostrovanou masivnost a nemalou porci spontánnosti, se kterou se posluchač musí, resp. může vyrovnat po svém. Někde tady nacházím paralelu s již zmíněnou Zkouškou sirén, i u nich je moje cesta do jejich muziky spíše pudová, lemovaná rockovou neurvalostí a drzostí bez ohledu na pravidla, že takhle by něco být mělo nebo nemělo.

 

 

Pokud bych měl jít proti proudu řeky, k prameni a najít základní inspiraci Or, jednoznačně docházím k Shellac a jejich zvukové a skladatelské osobitosti. Myšlenka na ně mě poprvé napadla během úsečného riffování ve skladbě „Západ“, vrátila se v asi nejlepší písni desky „Sny“ a pak už jsem se s ní potkával spíše v náznacích, ve zvuku, v (ne)přístupu ke kompozici. Je nutné si uvědomit, že od inspirace k opisování nebývá mnohdy dlouhá cesta, ale stejně tak je třeba v případě „Lp“ tuhle myšlenku odložit. A to bez pocitu, že by člověk něco opomněl nebo přehlédl.

 

Or rozvíjí nápady po svém, umí přijít s ostrou, rytmicky řezanou (a mnohdy až v dobrém smyslu chaotickou) pasáží, stejně jako umí zvolnit, sáhnout k repetici a s posluchačem si pohrát, napnout ho. Ani v jedné poloze ale neztrácejí důraz a nesnižují tlak, který navíc nepatrně stupňují a zesilují. Už jsem to psal výše, ale právě „Sny“ je dobrý příklad toho, jak Or umí nenápadně, ale přitom funkčně pracovat s kompozici - konkrétně v jejím závěru mám mnohokrát dojem, že se skladba skončí, že došla na vrchol, ale ona nejen že neskončí, ale pokračuje, smysluplně, nápaditě a s dalším stupňováním nátlaku na posluchače. A to se mi líbí.

 

Posledních pár slov si dovolím k edici pro gramofony, o níž někde padlo pár slov o minimalismu, někde o nesmyslu. Nemám nic proti těžší bílé desce s čistě černými etiketami, ani proti použitému kartonu z recyklovaného papíru (třeba Shellac, Silver Mount Zion, že jo) ... i když právě ten se velmi brzo rozlepil a ke slovu se dostala butylka Herkulesu. Problém nastává u neviditelného inkoustu, který je zatěžko přečíst (jsem už starší člověk) a pak u celkového provedení, u kterého se ... prostě moc přemýšlelo. Záměr ušlechtilý, ale nic se nemá přehánět.

 

Or vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky