Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ke konání finských spirálních blackmetalistů Oranssi Pazuzu mě váže vřelý vztah už od jejich počátků. Vždycky se odlišovali, stáli mimo hlavní osu podzemí a co se týká jejich diskografie, ta rodí jen silně nadprůměrné počiny. Experimentální, kousavé a přitom stále dost pekelné a zvířecké. Psychedelie, metal, oranžově přetřený černý základ a roztodivné stíny šedé. Baví mě všechna alba a je jen na mě, na které v daný moment ukážu, ať mi hraje k tanci a pokleku. Někde tady se totiž zastaví pohyb spuštěný zběsilými kreacemi, dobře se v něm třídí myšlenky a prožitá exkurze někam na samou hranici metalového vnímání. Až navěky amen.

Jistě, můžeme se bavit o tom, kam za ty roky vlastně Oranssi Pazuzu došli a jak jako hudebníci dozráli, ale stejně dojdeme k závěru, že je to pořád ryzí underground, originalita a šestý smysl pro neuroticky kočírovaný bordel na druhou. Prakticky s každou další deskou přišlo přemítání nad otázkou, zda se Oranžoví dotkli svého vrcholu a zda budoucnost ukáže jeho další rozměr, nebo už na to nebudou mít sílu, kuráž ani chuť. Jakékoliv negativní závěry byly špatně. Oranssi Pazuzu stále rostou, bobtnají a pouští ven neskutečnou porci zdravé energie.

Pocit, který jsem nabyl s minulou deskou Värähtelijä, že co do mocně vibrující psychedelické černozemě jde o jejich nejlepší počin v rámci evoluce a rozšíření rejstříku, je s poslechem novinky roven žvatlání nemluvněte. Pokud Oranssi Pazuzu skutečně roztáhli svůj restřík, je to rozhodně na Mestarin Kynsi. A to nemůžu říct o báječné minulosti kapely ani popel. Když ale vezmu v potaz její současný projev, tu vyhranou jistotu, která se neobjeví jen tak sama za dveřmi, a živelnou semknutost, co se hrne spoře osvíceným příbytkem jak velká voda, to by zamávalo i s ostříleným oranžovým fanatikem.

Oranssi Pazuzu propojili svůj začazený black metal s novou vlnou vlastní energie, stvořili novou formu svérázné podzemní symfonie a dostali do svého soundu dosud netušený rozměr. Že se opakuju? To možná ano, ale vemte si třeba ty klávesy. Zrovna ony albu svým způsobem dominují a posouvají jej dál po ose progresivně metalové muziky nehledě na stupeň a počet schodů do podzemí kapely. Pokud bych měl použít termín nespoutaná energie, v krajně metalové hantýrce bych ji přilepil na dveře od sklepa Oranssi Pazuzu. Mestarin Kynsi jí až nezdvořácky dojí. A to by se nemělo zapomínat i na místa, kde album tiše plyne a pokoutně prolézá každý pór zdi, až to žere špínu z pod nehtů a ptá se, kdy zasekneme drápkem. Zasekneme. Pořád a znova.

Použil jsem slovo symfonie. V metalové muzice ho mám rád asi tolik, jako když pro probdělé noci žena v sedm ráno pustí Theli a píská si. Zabít ženu, zapálit ságy všeho světa a jít obcovat s mrtvolami. Mestarin Kynsi ale symfonií je. Tou nepříjemně frackovitou bestií, co protahuje svůj prostor k sebevyjádření skrz drama a smyslnou orchestraci tam, kde dřív stačilo zmáčnout spirálovitou klapku a hluboce u toho vydechnout. Je to ten druh roztažení soundu, který v kombinaci s právě probíhajícím dějem nového alba zlověstně oceníte. Není v tom nic jiného, než schopnost jej objevit, zorganizovat a začlenit. Oranssi Pazuzu krásně nabyli na objemu, narostli. Žádná křeč, póza nebo zaprodání se, pouhá kreativita.

Už od začátku alba je jasné, že je masívní. Přitom Mestarin Kynsi nezačíná jako šílená jízda na řetízkáči, ale jen pomalu a dlouze rozkrývá svou hru. Hru s námi. I přesto je jasné, že tady k něčemu došlo. A to něco pojmenujme třeba rituál tančících půlek. Ty chvilku neposedí, mrchy, i když zrovna sklepní portál roluje drone a taktika kouřové clony. Nejvíc pulsuje track Kuulen ääniä maan alta, kde perkuse mydlí s klávesami a šíleným dirigentem s přelivem hru na kočku a myš tak dokonale, že mi mé milé tančící půlky přecvakly tok myšlenek a musím celou situaci bez ustání opakovat, abych se ujistil na čí straně je chyba. Ze strany uměleckého kolektivu Oranssi Pazuzu je ale vše v pořádku. Tohle divně vyhlížející setkání přátel těžce zkoušené avantgardy s hostující arytmií srdce mi ovšem nedá jen tak spát.

I když v půlce alba dojde ke ztlumení emocí a spuštění neposedně dovádějících tykadel oranžových mravenčích masek, tak se druhá polovina skladby Oikeamielisten sali stává kandidátem na vítěze v kategorii psychedelická symfonie s přesahy a prostorovými pšouky. U závěrečné Taivaan portti mám zase dojem, že ve vedlejším sklepě nahrávají novou desku Strapping Young Lad. Je to sice pěkná blbost, ale tak masívní, prostorová a nakouřená je tahle skladba, ve které se Oranžoví prezentují jako zhypnotizovaní šiřitelé psychedelického hluku. Eh, tahle vrstva paintingu nejde jen tak smýt, a to jsem se tak snažil...

Mestarin Kynsi je mistrovské stříhání nehtů z útrob podzemní krypty, kde pořád vyzrálejší parta hudebních bláznů profukuje kokony svou divokou prezentací black metalu na tripu na trase sklep - vesmír a zpět. Albem se jako tik v oku nese silně pulsující hmota hrubého podzemí, kde není daleko pro ostrý výraz, ani pro široké a progresivní definice. A ještě jednou - zvláště ty klávesové jsou vážně třída. Jestli dát albu kilo a pečeť něčeho neobvyklého jsem moc dlouho neřešil. Tady je! Oranssi Pazuzu tentokrát svůj sklep vypnili opravdu beze zbytku.