Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oranssi Pazuzu - Valonielu

Oranssi PazuzuValonielu

Victimer31.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: V oranžových křídlech démonického Pazuzu je dnes více tvárnosti a různorodosti psychedelie, která nepůsobí tak strojově jako na "Kosmonument". Novinka mi nepadla hned do náruče, natož kolem ramen, ale její síla je opět výjimečná.

Pokud je někde ve Finsku tajná vesmírná stanice, musí to být v Tampere. Ve městě, odkud se čas od času vznese k nebesům zastaralý koráb, na jehož palubě pobíhá obtížný hmyz Oranssi Pazuzu. Toliko nepřizpůsobivý realitě života na modré planetě, podniká soustavně v liché sezóny úniky do astrálu, kde se cítí mnohem jistější ve svých nekalých praktikách trvalého poškozování black metalových tradic. Roubovat do nich prvky psychedelických tykadel trčících z hrozivého paintingu, space rockových kytar a elektro mašinek, není k jadrným zastáncům pekelného trůnu přiliš pozorné. V táboře Oranssi Pazuzu ale naprosto běžné. Neuběhlo mnoho vody od posledního odletu pod krycím jménem "Kosmonument" a je tu nová badatelská ekipa, sestavená z totožných vědeckých pracovníků vyhoštěných ze stok a sklepů podzemí na denní luft a výstřel na mléčnou dráhu.

 

Ano, "Kosmonument" jsem si převelice oblíbil, není lehké mu říci sbohem a začít se lísat k novotvaru jménem "Valonielu". Krautrockový, přesně naprogramovaný předchůdce mi motal hlavu několik měsíců, než stejně programově odplul do neznámých míst. Novinka je v mnohém odlišná. Byť dodržuje potemnělou psychedelickou notu a uštěpačně reaguje na pevné black metalové pravidlo, je špinavější, roztodivnější a méně uchopitelná. Chtělo by se říci, že když poněkud postrádá strojové rockerství a působí víc roztekle, bude v sobě přechovávat i metalovější základ... Je to spíš tím, že jsem si "Kosmonument" snáze osahal a ihned s ním odlétl, zato dnes je odlepit se od země o něco složitější, neboť překvapivost a síla startu už není taková.

 

S jídlem ovšem roste chuť. Obzvlášť s tím tmavě masitým talířem, který je potřísněn nevábně se tvářící oranžovou omáčkou. Pustit se toho, či si raději pustit do kalhot a s nimi na půl žerdi utíkat honem pryč? No dobře, "Valonielu" ve skutečnosti je metalovější, je ale i více prostorovým výkřikem do rockově zatemněné řídící buňky už v mezihvězdném prostoru poletujícího korábu. Dnes se více kousám do jazyku, vlastně při každém nerovném pohybu poskakuji po lodi a cítím se tak trochu jako na trní, protože ani stolice není strojově pevná, natož aspoň souměrná.

 

Vzápětí jsem ovšem znovu přikován do křesla, na jehož zádech civí do tmy lodi nápis "visitor" a témata za okny ubíhají stejně rychle jako dřív. Oranssi Pazuzu mě donutili být pozorným, být při smyslech, i když fyzická schránka už vyčerpaně klesla k zemi. Jsou to oni, jsou to jejich postupy, jsou jako dřív. Pouze ta příliš silná kocovina způsobená minule aplikovanou nahrávkou mne nechtěla jen tak pustit a věnovat se na plný úvazek novým zvráceným rytmům zpoza monitorů udýchaného black metalu, který se znovu rozplynul v rockový opar a ambientní tekutinu, která se dá pít, ale ta hlava, ta zase bolí jako prase.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky