Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud je někde ve Finsku tajná vesmírná stanice, musí to být v Tampere. Ve městě, odkud se čas od času vznese k nebesům zastaralý koráb, na jehož palubě pobíhá obtížný hmyz Oranssi Pazuzu. Toliko nepřizpůsobivý realitě života na modré planetě, podniká soustavně v liché sezóny úniky do astrálu, kde se cítí mnohem jistější ve svých nekalých praktikách trvalého poškozování black metalových tradic. Roubovat do nich prvky psychedelických tykadel trčících z hrozivého paintingu, space rockových kytar a elektro mašinek, není k jadrným zastáncům pekelného trůnu přiliš pozorné. V táboře Oranssi Pazuzu ale naprosto běžné. Neuběhlo mnoho vody od posledního odletu pod krycím jménem "Kosmonument" a je tu nová badatelská ekipa, sestavená z totožných vědeckých pracovníků vyhoštěných ze stok a sklepů podzemí na denní luft a výstřel na mléčnou dráhu.

Ano, "Kosmonument" jsem si převelice oblíbil, není lehké mu říci sbohem a začít se lísat k novotvaru jménem "Valonielu". Krautrockový, přesně naprogramovaný předchůdce mi motal hlavu několik měsíců, než stejně programově odplul do neznámých míst. Novinka je v mnohém odlišná. Byť dodržuje potemnělou psychedelickou notu a uštěpačně reaguje na pevné black metalové pravidlo, je špinavější, roztodivnější a méně uchopitelná. Chtělo by se říci, že když poněkud postrádá strojové rockerství a působí víc roztekle, bude v sobě přechovávat i metalovější základ... Je to spíš tím, že jsem si "Kosmonument" snáze osahal a ihned s ním odlétl, zato dnes je odlepit se od země o něco složitější, neboť překvapivost a síla startu už není taková.

S jídlem ovšem roste chuť. Obzvlášť s tím tmavě masitým talířem, který je potřísněn nevábně se tvářící oranžovou omáčkou. Pustit se toho, či si raději pustit do kalhot a s nimi na půl žerdi utíkat honem pryč? No dobře, "Valonielu" ve skutečnosti je metalovější, je ale i více prostorovým výkřikem do rockově zatemněné řídící buňky už v mezihvězdném prostoru poletujícího korábu. Dnes se více kousám do jazyku, vlastně při každém nerovném pohybu poskakuji po lodi a cítím se tak trochu jako na trní, protože ani stolice není strojově pevná, natož aspoň souměrná.

Vzápětí jsem ovšem znovu přikován do křesla, na jehož zádech civí do tmy lodi nápis "visitor" a témata za okny ubíhají stejně rychle jako dřív. Oranssi Pazuzu mě donutili být pozorným, být při smyslech, i když fyzická schránka už vyčerpaně klesla k zemi. Jsou to oni, jsou to jejich postupy, jsou jako dřív. Pouze ta příliš silná kocovina způsobená minule aplikovanou nahrávkou mne nechtěla jen tak pustit a věnovat se na plný úvazek novým zvráceným rytmům zpoza monitorů udýchaného black metalu, který se znovu rozplynul v rockový opar a ambientní tekutinu, která se dá pít, ale ta hlava, ta zase bolí jako prase.