Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předchozí album Orden Ogan z roku 2012 mě příliš nepřesvědčilo a zanechalo dojem o klesající kvalitě souboru. Kapela se stočila k více líbivé přímočarosti plné soudobých power metalových šablon, tu a tam zkropených zajímavými melodickými klenbami a silnými chorály. Ubyla hloubka a vypadalo to, že další album už budou obligátní zpívánky na celé čáře. Naštěstí se uvnitř souboru něco událo a předchozí sezóna může být zapomenuta, neboť pánové přichází s novým, velmi nadějným počinem Ravenhead, který má svoji sílu a hloubku, což u power melodických souborů nacházím stejně často jako poklad na lukách, kam kladu své smrduté hnáty. Koho nepřesvědčili poslední Stratovarius, Running Wild, Hammerfall, Kamelot nebo Helloween, ti z vás, kteří nemáte chuť jít popovým směrem s Nightwish a Within Temptation a stejně tak těm, kteří potřebují jakostní ekvivalent k už oposlouchaným veteránům Blind Guardian, jsou Orden Ogan volbou na jistotu. A nejen na ni. Soubor svůj výraz více přiostřil a zmodernizoval. Zní jako moderní power metalová smečka, sázející na silnou melodii, postavenou na hutném základu zvukově podobném třeba Adrenaline Mob.

Již na předchozích albech jsem tu a tam zaznamenal slušnou skladbu či myšlenku. Nyní však z alba vyvěrá kompoziční jistota. Zvukově se zcela jasně posouvají do čelních pozic a stejně tomu je i u žánrových měřítek. Orden Ogan berou odevšad, inspirováni americkou tvrdostí, německou nesmlouvavou precizností a severskou melodikou s občasnými tesknivými nátlaky. Konglomerát, který vybudovali, kupodivu drží pohromadě a jeho průraznost je obdivuhodná; výkon monstra za bicími by pravděpodobně ani nic jiného nepřipustil.

To co u mnoha vyznívá doslova nepatřičně, neřeknu-li směšně, umějí Orden Ogan přednést s grácií. Hrdinství a epičnost, které umí tkát, jsou uvěřitelné a tuhle hru s nimi hraji rád. Rychlostní souboj na albu by mohl předznamenávat nudu, nikoliv v servírovaných životadárných skladbách, z kterých se dravost drápe za pomoci nesmlouvavé rytmiky. Nálady skladeb se předpisově stupňují od udusané hlinité podlahy k vikýři a odtud už vzlétají, kamkoliv jim dovolíte. Meze fantasiím se zde nekladou. Hudebníci jasně pochopili, že nálady a atmosféry je třeba budovat a hýčkat, aby mohly dozrát a košatět v monumentální koruny.

Tok fortelných nášupů se vzlety na křídlech výtečných melodií na albu téměř nevysychá. Kytarové dvojspřežení se nebojí na sebe poukazovat drobným sólováním a byť nepřednáší nic neslyšeného, nenechá se zatlačit pod mohutnou epickou krustu. K vysoké poslouchatelnosti a návykovosti přispívají variabilní struktury, které čerpají z kdečeho, dokonce i z palety folkových motivů. Naštěstí nezůstává jen u okaté líbivosti, ale jde se do melodické hloubky a řekl bych, že Orden Ogan tentokráte dokázali extrahovat a využít úplnou dřeň a hlavní důležité prvky power metalu.

Orden Ogan sice nahráli výtečné dílo power metalového zrna, ale ani jim se nevyhýbá několik drobných chybek. Občas už ta hrnba začíná houstnout a počet navrstvených stop je kontraproduktivní. Někdy je ten balast už těžko pobratelný a zatlouká posluchače jednou ranou. Typický kvalitativní lom poloviny alba je příznačný i pro tuto nahrávku. Melodické motivy a jednotlivé figury se začínají opakovat a jsou dopředu čitelné, byť se tu a tam najde rozumné východisko. Občas ho nacházím v oddechovém heroickém recitativu nebo mě hudebníci odpálí nečekaně rychlou raketou, která tvrdě odráží od domovského zemského doku a vzlétá vstříc nedozírným fantasy dálavám. Orden Ogan se to daří o poznání uvěřitelněji a lehčeji než slovutným krajanům Blind Guardian a nepotřebují sahat k velkolepým, ale drahým tělesům.