Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už na čtvrté desce „Antithesis“ kapela předvedla, že může ubrat plyn, ale zároveň si ponechat svou intenzivní působivost. S následujícím albem „Entity“ ale nastala změna. Jakkoliv není třeba mít ve většině případů o skladatelském přínosu zpěváků v kapelách jako Origin iluze, s odchodem původního zpěváka Jamese Leeho a příchodem novice Jasona Keysera se v kapele něco zlomilo. Origin začali znít nevyrovnaně až roztříštěně. Jedno jestli šlo o stopáž skladeb, jejich feeling či kvalitu samotných nápadů. Prostor najednou dostaly skladby, které jen tak zaštěkaly bez toho, aniž by kously či způsobily nějaký hlubší vjem.

Na „Omnipresent“ v tomto směru Origin pokračují o něco kompaktněji než na „Entity“, ale nápady přesto působí poněkud mělce. Řekněme, že si kapela svůj kreativní výstup hodně rutinně  ulehčuje. Celkově lze album „Omnipresent“ vnímat ve třech hlavních rovinách:

První rovinu představuje klasická, extrémní tvář Origin. Jde o první čtyři regulérní skladby alba. Už během nich lze zaznamenat sklony k využívání buď jednoduchých struktur (slyš minutová Thrall:Fulcrum:Apex) nebo Fetusovsky chytlavých groove riffů a postupů v The Absurdity of What I Am. Nevadilo by, že kapela už nechce vše hrotit do extrémních otáček, ale výsledek prostě nezní oproti minulosti stoprocentně přesvědčivě.

Do druhé roviny náleží tři krátké instrumentálky (Permanence – Continuum – Obsolescence). Správně vše odlehčují, ale zároveň svou vesmírnou atmosférou dodávají albu nádech zajímavosti.

Třetí rovinou jsou skladby, které vratký potenciál předešlých dvou rovin v podstatě ničí. Při poslechu Source Of Icon O (jediným pozitivem je zde nafrázování názvu skladby do hudby) a zejména Redistribution Of Filth se ocitáte někde na párty, v kotli „tancujících“ grind freaks. Místy až hloupé vokální linky, milionkrát ohrané riffy, totální, bezcharakterní klišé struktury skladeb jsou k uzoufání.

Stranou těchto tří rovin balancují skladby Unattainable Zero a Malthusian Collapse, v nichž Origin lapají v rámci stávajícího materiálu relativně zdárně po dechu za použití středních, chytlavých temp. Objeví se i zajímavější riffy a bicí linky (Malthusian Collapse). Opět nelze nezmínit album „Antithesis“, kde kapela ukázala, že by to mohlo jít mnohem lépe. Závěrečná skladba The Indiscriminate je dalším takovým dynamitem bez rozbušky. Krom trochu disonantně načernalého, Belphegorovského (!) odéru se od času 1:48, kdy kytary Dimebagovsky zakvílí na zteč, nic neděje. Deska spěje ke konci jako koncert, kde muzikanti buší se stupňující se dramatičností do svých nástrojů a vám připadá, že budou chtít show takhle lacině gradovat ještě další hodinu...

Origin mají můj plný respekt, jelikož extrémní metal posunuli svým svojským pojetím o kus dál a na albech „Informis Infinitas, Inhumanitas“, „Echoes of Decimation“ a „Antithesis“ předvedli neopakovatelná jatka. Nicméně musím konstatovat, že s posledními dvěma deskami začínají trochu chaoticky lapat po dechu. Právo na slabší chvilky a nějaké to hledání bezesporu mají, nic to však nemění na neuspořádanosti a místy až jalové povrchnosti nynější tvorby. Jakoby si už nechtěli s hudbou příliš lámat hlavy. Po vkladu, který zanechali na zmíněných albech, se nelze tomuto přístupu úplně divit, ale předstírat, že se vlastně nic neděje, by bylo alibistické. Snad s další deskou Origin naleznou jasnější směr, který nyní hledají a hudba bude znít opět jako celistvě nesmlouvavý celek. Ať klidně dostanou prostor pomalejší, jednodušší, ale promyšlené riffy, potažmo skladby, a vše může tmelit atmosféra podobná instrumentálkám z „Omnipresent“. Prostě cokoliv, jen už žádné břitké grindové hoblovačky nebo lehce nad jednu minutu jdoucí slepé projektily, které popravdě nemají potenciál obohatit projev Origin čímkoliv zajímavým. Snad tedy příště?!