Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O zatím posledním albu izraelských Orphaned Land se toho napsalo už hodně a marně vzpomínám, jestli jsem někde viděl / četl nějakou zmínku jiného typu než „album roku“ nebo ještě odvážnější „album desetiletí“. Napsat pár řádků o „nekonečné cestě bojovníka světla“ jsem se odhodlával už hodně dlouho a stále jsem neměl pocit, že přišla ta správná chvíle. Jestli uzrály okolnosti právě dnes do optimální polohy, nevím, ale čekat se mi už nechtělo, možná bych se potom dostal do takové fáze, že bych se k recenzi neodhodlal vůbec. Ráno jsem si udělal chvilku (skoro hodinu a dvacet minut), připravil jsem výborný čínský oolong typu Dan Cong (kdo zná, ví, že jsem nešetřil), osvěžil mysl douškem ovocně těžšího čajíku s velmi příjemnou lehkou květinovou linkou a pustil se do rozhodujícího poslechu.

Album The Never Ending Way Of ORwarriOR přišlo po šesti letech od poslední, veleúspěšné a povedené studiové nahrávky Mabool, když pominu ípo Ararat z roku 2005. Nevím přesně, jak moc dlouhá doba je potřeba k napnutí fanoušků na maximum, kdy dosáhnou nejvyšší míry očekávání a kdy je nejvýhodnější naservírovat jim další porci nového materiálu. Tentokrát se ten správný okamžik nepřestřelil a odhadl se velmi dobře, o čemž svědčí všechny ty reakce a hory popsaného papíru a webových stránek. Moje otálení s psaním bylo dáno jistou skepsí, nikdy mi nepřišlo, že by se jednalo o tak dokonalý počin a tak jsem se snažil dát albu čas, trpělivě poslouchat a s konečným verdiktem počkat, až to ve mně všechno pěkně uzraje.

Jsou asi dvě věci, které se mi dodnes nepodařilo úplně překousnout a moc nevěřím tomu, že se tak jednou stane. Prvním zádrhelem je obálka alba, která sice dosti povedeně navozuje cizokrajnou, orientální náladu a my tady v Evropě z ní budeme všichni úplně vedle, ale obrázek ukrytý uvnitř (a je to vlastně ten, kterým se kapela prezentuje i všude v mediích), je něco tak nevkusného, že ani nevím, jak decentně to popsat. Členové kapely nastrojení jako Ježíš Kristus, Máří Magdaléna, islamisté čtoucí z Talmudu a židé modlící se v kleče jako islamisté je natolik nebezpečná a zbytečná hra s ohněm, že si někdo může pěkně spálit prsty. Z prohlášení kapely jsem vyrozuměl, že se jedná o snahu všechny tyto kultury a lidi různého vyznání sjednotit a spojit, dosáhnout celonáboženského míru (a co ti další?), což je samozřejmě myšlenka chvályhodná a záslužná, ale vzhledem ke zkušenostem (a to dost dlouhodobým, staletým řekl bych) natolik naivní a dětinská, že se mi ani nechce věřit, že to někdo mohl myslet vážně.

Druhým pro mě zatím nepřekousnutým problémem je délka alba, která se blíží osmdesáti minutám a narozdíl od jiných, třeba i podobně dlouhých, se nemůžu ubránit dojmu, že to chtělo zhustit, zkrátit a našlápnout do nějaké hodinky. Chápu, že za pět šest let se urodí hromada nápadů, které je škoda strčit do šuplíku, ale čeho je moc, toho je příliš. Z těchto dvou pohledů se nemůžu smířit s nejvyšším hodnocením alba a to mé jistě sestupuje o nějaký ten stupínek dolů. Přesto bych ale nechtěl tvrdit, že mi na stole leží průměrné album, protože natolik kritický být rozhodně nemůžu. Deska je dost zajímavě poskládaná, hudba nápaditá a barevná. Nešetřilo se jak klasickými metalovými postupy, tak i „blízkovýchodními“ prvky; na výsledném zvuku se podílí dlouhá řada hostů s nejrůznějšími, pro danou oblast tradičními nástroji (kdo z vás někdy viděl shofar, flétnu kawala nebo santur?). Poskytnutý prostor dokonale využila i dlouholetá hostující zpěvačka, krásná Shlomit Levi, jejíž hlas nejde jinak než milovat. Výsledek zní tak nadmíru přesvědčivě a přijatelně a v rámci žánru, kde ročně zase tak moc alb nevyjde, budou Orpaned Land obsazovat snad právem čelní příčky. Dnešním poslechem se mi částečně podařilo překonat první dojmy o rozvleklosti a plochosti nahrávky, ale že by mi vyšla nadupaná a emotivní deska, to zase říct nemůžu. Jsem celkem zvědav, jak se na „bojovníka světla“ budu tvářit za pět deset let a nejen já, ale všichni, kteří se oháněli tvrzením o albu roku a dekády...