Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Orphaned Land - The Never Ending Way of ORwarriOR

Orphaned LandThe Never Ending Way of ORwarriOR

Jirka D.17.11.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Propracované až přepracované album kombinující klasický metal s nemalým množstvím tradičních folklórních prvků blízkého východu, které stojí na rozhranní výborného nápadu se skvělou epičností a naivního klišé s lacinými symboly určenými pro západní trhy, kde je po podobných záležitostech hlad, to si přiznejme.

O zatím posledním albu izraelských Orphaned Land se toho napsalo už hodně a marně vzpomínám, jestli jsem někde viděl / četl nějakou zmínku jiného typu než „album roku“ nebo ještě odvážnější „album desetiletí“. Napsat pár řádků o „nekonečné cestě bojovníka světla“ jsem se odhodlával už hodně dlouho a stále jsem neměl pocit, že přišla ta správná chvíle. Jestli uzrály okolnosti právě dnes do optimální polohy, nevím, ale čekat se mi už nechtělo, možná bych se potom dostal do takové fáze, že bych se k recenzi neodhodlal vůbec. Ráno jsem si udělal chvilku (skoro hodinu a dvacet minut), připravil jsem výborný čínský oolong typu Dan Cong (kdo zná, ví, že jsem nešetřil), osvěžil mysl douškem ovocně těžšího čajíku s velmi příjemnou lehkou květinovou linkou a pustil se do rozhodujícího poslechu.

 

Album The Never Ending Way Of ORwarriOR přišlo po šesti letech od poslední, veleúspěšné a povedené studiové nahrávky Mabool, když pominu ípo Ararat z roku 2005. Nevím přesně, jak moc dlouhá doba je potřeba k napnutí fanoušků na maximum, kdy dosáhnou nejvyšší míry očekávání a kdy je nejvýhodnější naservírovat jim další porci nového materiálu. Tentokrát se ten správný okamžik nepřestřelil a odhadl se velmi dobře, o čemž svědčí všechny ty reakce a hory popsaného papíru a webových stránek. Moje otálení s psaním bylo dáno jistou skepsí, nikdy mi nepřišlo, že by se jednalo o tak dokonalý počin a tak jsem se snažil dát albu čas, trpělivě poslouchat a s konečným verdiktem počkat, až to ve mně všechno pěkně uzraje.

 

Jsou asi dvě věci, které se mi dodnes nepodařilo úplně překousnout a moc nevěřím tomu, že se tak jednou stane. Prvním zádrhelem je obálka alba, která sice dosti povedeně navozuje cizokrajnou, orientální náladu a my tady v Evropě z ní budeme všichni úplně vedle, ale obrázek ukrytý uvnitř (a je to vlastně ten, kterým se kapela prezentuje i všude v mediích), je něco tak nevkusného, že ani nevím, jak decentně to popsat. Členové kapely nastrojení jako Ježíš Kristus, Máří Magdaléna, islamisté čtoucí z Talmudu a židé modlící se v kleče jako islamisté je natolik nebezpečná a zbytečná hra s ohněm, že si někdo může pěkně spálit prsty. Z prohlášení kapely jsem vyrozuměl, že se jedná o snahu všechny tyto kultury a lidi různého vyznání sjednotit a spojit, dosáhnout celonáboženského míru (a co ti další?), což je samozřejmě myšlenka chvályhodná a záslužná, ale vzhledem ke zkušenostem (a to dost dlouhodobým, staletým řekl bych) natolik naivní a dětinská, že se mi ani nechce věřit, že to někdo mohl myslet vážně.

 

Druhým pro mě zatím nepřekousnutým problémem je délka alba, která se blíží osmdesáti minutám a narozdíl od jiných, třeba i podobně dlouhých, se nemůžu ubránit dojmu, že to chtělo zhustit, zkrátit a našlápnout do nějaké hodinky. Chápu, že za pět šest let se urodí hromada nápadů, které je škoda strčit do šuplíku, ale čeho je moc, toho je příliš. Z těchto dvou pohledů se nemůžu smířit s nejvyšším hodnocením alba a to mé jistě sestupuje o nějaký ten stupínek dolů. Přesto bych ale nechtěl tvrdit, že mi na stole leží průměrné album, protože natolik kritický být rozhodně nemůžu. Deska je dost zajímavě poskládaná, hudba nápaditá a barevná. Nešetřilo se jak klasickými metalovými postupy, tak i „blízkovýchodními“ prvky; na výsledném zvuku se podílí dlouhá řada hostů s nejrůznějšími, pro danou oblast tradičními nástroji (kdo z vás někdy viděl shofar, flétnu kawala nebo santur?). Poskytnutý prostor dokonale využila i dlouholetá hostující zpěvačka, krásná Shlomit Levi, jejíž hlas nejde jinak než milovat. Výsledek zní tak nadmíru přesvědčivě a přijatelně a v rámci žánru, kde ročně zase tak moc alb nevyjde, budou Orpaned Land obsazovat snad právem čelní příčky. Dnešním poslechem se mi částečně podařilo překonat první dojmy o rozvleklosti a plochosti nahrávky, ale že by mi vyšla nadupaná a emotivní deska, to zase říct nemůžu. Jsem celkem zvědav, jak se na „bojovníka světla“ budu tvářit za pět deset let a nejen já, ale všichni, kteří se oháněli tvrzením o albu roku a dekády...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky