Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Overkill - White Devil Armory

OverkillWhite Devil Armory

Michal Z29.12.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Overkill vybrušují svoji definici thrash metalu k dokonalosti a vlastní unikátnosti. Udržují si čest a na sestup do ligy vysloužilých thrasherů to nevypadá ani v jednom aspektu.

Overkill v roce 2014 předvádějí, že jsou neměnnou konstantou a jejich složení kovu se posouvá jen obligátně. Pro někoho neskousnutelné, ale pro pamětníky hodnotné. White Devil Armory technicky ukazuje na dnešní možnosti, ale základ a podstata Overkill zůstává zakořeněna již věky ve stejných půdních podmínkách. Neúprosný thrashing stále spolehlivě spaluje jako sluneční větry živou tkáň ve volném kosmu.

 

Psát pojednání na klasické thrashmetalové album je zážitek z ranku nepříjemných. Víte, že se budete opakovat a stále omílat dokola to samé nebo to, co kolem vás za těch třicet let poslechu proběhlo a utkvělo v podvědomí. Naštěstí Overkill svým sršícím energetickým entuziasmem a výslednou tvorbou tuto nelehkou šichtu značně zjednodušují. White Devil Armory není milníkem, neboří stylové hranice, nechce být nejrychlejší, nejtvrdší či nejostřejší. Je „jen“ hodně dobré a vybraně jakostní.

 

Overkill polehounku vylepšují své opevnění a zubu času se brání drobnými úpravami svého bojového plánu. Pánové mají dar svým kovovým nástrojem odseknout jedince od vnímání reality. Vtažení do krutého prostoru je samozřejmé díky mantře, která posluchače sebejistě přenese jinam a umožní zprostředkovat napojení na tok hudby. Jinak by nešlo vstřebat totální anihilační vichřici s patřičným účinkem. Nasazení, ostrost, rychlost a drtivost, to jsou prvky, které Overkill i v pokročilém produkčním věku dokáží dovést k tavným hodnotám. Verni se na albu převtěluje do role zvoníka a v podstatě všichni zúčastnění předvádějí, že jsou ještě schopni distingované divokosti a thrashmetalové nespoutané dravosti.

 

Album v rámci stylových možností zdobí jistá pestrost, v podstatě každá skladba je barvitá sama dosti o sobě a k vyloženým zívačkám jsem se nepropátral. Což v thrasmetalová tvorbě současnosti chápu jako téměř nevídaný úkaz. Rychlé skladby v sobě vždy mají něco navíc, jakmile dojde k oddechovějším výtvorům, nastupují variabilnější melodie, byť explozemi energie se nešetří ani v nich. Hravější a strukturovanější skladby jasně stvrzují, že u Overkill nevysychá kompoziční zřídlo. Vokalista Blitz spadá do tenčící se skupiny vokalistů, kterým věk neklade kompenzační hranice a stále svůj vokál napíná jako pružinu z nekonvenčního materiálu a dokáže udržet tempo s řízností a tvrdostí celku. V každé skladbě prosvítá nějaké to klasické sólování, které sebevědomě ukazuje zadnici obligátní nucenosti.

 

Nemám příliš potřebu vyhledávat thrashmetalová alba, byť jsem na nich startoval svoji posluchačskou kariéru před dávnými desetiletími. Současné thrashmetalové nahrávky si musejí nalézt mne. Uznávám, že jde o krkolomný a velmi ztrátový proces. Sbližování s White Devil Armory nebylo plánované, ale nakonec k němu došlo a nezastavitelné pumpě, která nejvíce připomíná natlakované Overkill, jsem svěřil dobrovolně svůj čas. Nakonec v míře větší než si člověk v dnešní době může dovolit obětovat, nechce-li za chvíli stát opodál. Ovšem s tak výjimečnými nahrávkami rád zůstanu opodál a moc rád. Bravurní kousek klasického thrash metalu, podaný s přehledem matadorů, ale bez ztráty nasazení a energie. Overkill odhodili svůj docentský úbor z předchozích alb a jali se kouti kov pěkně fortelně a s patřičným zápalem. Doufám, že udrží současnou frekvenci kování co nejdéle, vlastně to těmto chasníkům přeji z celého srdce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky