Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Palms - Palms

PalmsPalms

Jirka D.20.7.2013
Zdroj: CD, 6-panelový digipak (# IPC139)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Silně atmosférické a přesto introvertní a uzavřené album, pod jehož povrch se dostávám složitě. Chybí mi barvitost, dynamika a trocha energické rockovosti.

Za oknem už padá soumrak, ve sklence zbytek vína, v pokoji ticho a do toho opět pouštím Palms. Zkouším to znovu a znovu a od vydání téhle desky jsem to zkoušel už mockrát. Vlastně ani nevím, co jsem od spojení části ISIS a Chino Morena čekal, ale čekal jsem hodně. Asi neprávem a pouze z titulu, že obě kapely mám hodně rád. Jejich společná cesta má poměrně daleko k ISIS a díky vokálu trochu blízko k Deftones, ale spíš pocitově, podprahově, jinak je hudba svojská a odlišná a to nepíšu jako hodnotící poznámku, ale jako faktické vymezení na úvod.

 

Deska má velmi příjemnou atmosféru a ten večer, co je za oknem stále hmatatelnější, sklenka vína a samota jsou nejlepší společníci, jaké si k poslechu můžu přát. V tento moment nahlodávám původní podezření, že album nenabízí nic zajímavého, že pod vnější slupkou známých jmen a reputace z minulosti není nic, co bych neslyšel už dřív a co by stálo za bližší pozornost. Ale je to pouze nahlodávání, prvotní dojmy prázdného čehosi se bourají jen velmi ztuha a display odpočítávající přehrávání je v tom šeru stále jasnější. A není to pro Palms žádná výhra, že se na něj dívám tak často. Nalévám novou sklenku, sleduju ubíhající druhou skladbu a zkouším se prokousávat pod povrch. Ty plochy nálad a pocitů jsou dlouhé a téměř pusté a připomínají mi step. Nikdy jsem ve stepi nebyl, ale představuji si ji právě takhle. Dlouhé, rovné nic, sem tam keř, lehký vánek a osvobozující samota.

 

 

„Palms“ je album až závratně jednoduché a možná proto je složité se do něj dostat, podlehnout mu. Rozřešení se možná skrývá za další sklenkou vína, možná stačí zavřít oči a přestat sledovat ubíhající čas, ale riziko lehké opojenosti a nebo usnutí je bolestně reálné a kupovat ke každému poslechu láhev vína se mi nechce. Je třeba jít na to jinak, ale zatím jsem nepřišel na to JAK. Čtvrtá skladba (kam se ztratila třetí?) a u ní si říkám, že cesta tímhle směrem by mohla být ta správná; gradace v druhé části, na povrchu lehká a nevýrazná, ale uvnitř hluboká, mě vtahuje do víru dění  ... „Ascending into heaven, while staring into hell. You’re staring into heaven, descending into hell.“ ...

 

Jinak ale převládá rozpačitost, samozřejmě ta moje. Čas ubíhá, dlouhá skladba střídá dlouhou skladbu a sklenka už je zase prázdná. Chybí barvitost, chybí dynamika, chybí pochopení na mé straně, chybí trocha té rockovosti, která by se mnou zatřásla, a těch odstínů šedé je až příliš.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky