Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chebská Pandemia letos oslaví dvacet let své existence, po které patří mezi špičku tuzemské death metalové scény. Ještě před vydáním debutu "Spreading The Message", který vyšel u amerického labelu Lost Disciple Records roku 1999, měli pánové již četné zkušenosti s hraním před zahraničním publikem a společným vystupováním s nejednou světovou metalovou legendou (včetně slovutných Death). V obdobně úspěšném duchu pokračují dodnes a stále patří mezi hrstku "vyvolených", kteří mají solidní fanouškovskou základnu i mimo naši vlast. To se dle mého názoru rozhodně nezmění ani s čerstvým řadovým zářezem "At the Gates of Nihilism".

Kapela zde totiž opět předvádí vytříbený death metal světových kvalit, kterému se asi nejvíce blíží tvorba spolků jako Vader či Morbid Angel a ač se nevyžívá v progresivních vlivech ani technicky pojaté instrumentaci, nadstandardní hudební zručnost je cítit téměř z každého tónu. Nepozorný posluchač by možná mohl Pandemii nařknout z přílišné žánrové ortodoxnosti, nicméně po bližším prozkoumání vyplynou na povrch lehké odbočky k black či thrash metalu nebo decentní vlivy orientální hudby, které album příjemně osvěžují.

Ocenit je nutno i zdařilou hru s kontrasty. Převážně střednětempý death metal se nebojí místy zrychlit a nastolit poctivou sypanici, jindy naopak zvolnit a dát průchod temněji laděným atmosférickým pasážím. Díky tomu novinka posluchače dokáže po celou dobu udržet ve střehu a nemá tendenci nudit. Velice povedený je i mohutný a masivní zvuk, dodávající nahrávce ty správné "koule" a pro daný žánr se jevící jako zcela ideální. V této souvislosti je třeba zmínit i producentský dohled legendárního Waldemara Sorychty, který stál u vzniku celé řady zásadních metalových alb 90. let a i zde zjevně přesně chápe, co kapela potřebuje. Zahostoval si dokonce coby kytarista v baladicky laděné skladbě "Broken Soul of the Dying Soldier".

Pandemia na svém aktuálním řadovém počinu "At the Gates of Nihilism" znovu dokazuje, že i poměrně tradičně pojatý death metal lze stále dělat svěže a zábavně, aniž by působil zbytečně staromilským či ortodoxním dojmem. Muzikantská a skladatelská zručnost, cit pro atmosféru a skvělý zvuk i produkce jsou pádnými argumenty pro to, aby si kapela i nadále udržela (nebo dokonce ještě posílila) vydobyté pozice i mimo tuzemskou scénu.