Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pando - Rites

PandoRites

Lomikar25.8.2022
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Deska, která zachovává v uších bolest, v puse nepříjemný chuť rzi a v duši autentický pocit, že je vlastně všechno špatně.

Víš, co je nejtěžší organismus na této bohem zapomenuté planetě? Překvapivě to není tvoje máma, nýbrž jakési osikové mlází s propojenými kořeny, které si větev k větvi opadává kdesi v Utahu. Každoročně ho tam chodí rituálně obtěžovat domorodci a jeho oficiální jméno je Pando. Ekologická new age symbolika takového místa je pochopitelně inspirativní a bylo by zvláštní, kdyby se podle ní nejmenovala alespoň jedna kytičková kapela. Že ale její jméno přijal takhle hnusácký a bezvýchodný projekt, o kterém si dneska budeme číst, to je nějak podezřelé.

 

Hudební Pando jsou dva Amíci, výsledky jejichž práce by se daly shrnout do složek nadepsaných jako industrial, drone, sludge a experimental. Rites je jejich třetí album a jakkoli jsem výraznější rešerši těch předchozích neprovedl, jedná se dle všeho o jejich zatím nejostřejší zářez. Čemuž klidně věřím, protože Rites kouše jak babiččin svetr. A osobně mi přijde, že nejvíc tak činí vlastně v momentech zdánlivě hudebně klidnějších. Bude tomu tak pravděpodobně i díky tomu, že má v lecčem filmové parametry, což ani autoři nepopírají.

 

Když se deska uvede písní Agapē, polámaný andělský chór a citování Levitica v pozadí navede k sice dramatickému, ale přeci jen obecně přístupnému poslechu, který by se dal charakterizovat jako taková ta cool negativistická epika, která v podobě intra otevírala před dvaceti lety snad každé blackmetalové album. Jakmile se ale třískne do strun, začne vám praskat v uších tak, že se vám vrátí traumata z Jucifer. Přidá se vokál - velmi vysoko posazený blackový growl - tlumené dronové struny udržují ruch v pozadí, zatímco druhá kytara se ve dvou akordech zvedá a zase padá v sludgové tradici. Není to hezký a ani nemá být. A celkově nervózní atmosféře nepomáhají ani volená témata - například když vám v písni Total Station Theodolite skřehotavý hlas vysvětluje rozdíly mezi pilníky na železo, načež plynule přejde do popisu exhumace.

 

 

Rites je deska, která vznikala v průběhu dvou covidových roků, které umožnily autorské dvojici si s ní nebývale dlouho hrát (pro srovnání své předchozí EP nahráli za 6 hodin), ale zároveň znemožnily aplikovat jejich dosavadní oblíbenou kratochvíli, totiž terénní nahrávání náhodných dialogů neznámých lidí. Tyto nahrávky totiž dříve zahrnovali do své tvorby. Tuto absenci si vynahradili alespoň trochu ve dvou tracích (In God We Trust With Our Cold Dead Hands a On the Shores of Hell), které nejvíce připomínají zvukové zeitgeist pásky. Jedná se totiž o sestřihy různých proslovů a zvukových dokumentací. V prvním případě do pesimistického, temně ambientního podkladu posloucháme sestřihy prohlášení, vyjadřující se k politickému vztahu USA a Asie. Autentické záznamy politických projevů a terénních nahrávek vytváří nepříjemně apokalyptickou atmosféru uzavřenou posledním vstupem s jakýmsi průvodcem po místě činu, kterému se láme hlas. Druhá taková stopa a zároveň poslední na albu zase vytváří pochmurný kontrast ze zvuků klidného mořského příboje, vybrnkávání na akustickou kytaru a sestřihu mediálních zpráv týkajících se zneužívání nezletilých katolickými knězi.

 

Konkrétních odpovědí na jakékoli aspekty desky se nikdy nedočkáme. Kapela sama vydala prohlášení, kde se v zásadě zbavuje jakékoli zodpovědnosti za její obsah. Její člen, Matthew Gagne, na otázku ohledně toho proč se písně jmenují tak jak se jmenují, prohlásil:

 

"Ten večer, co jsme desku nahrávali, jsem dost pochlastával vodku a zařezával si trenky mezi půlky. Veškeré tituly písní pak vycházejí z filozofických interpretací konverzací, které iniciovaly právě moje hýždě. Zpochybňovaly se také konkrétní charakteristiky, které můj penis může, nebo naopak nemusí mít, jaké je ideální nastavení dvoukopáků i socioekonomické dopady v důsledku roztahování času."

 

Tak to vidíte. Já si myslím, že se můžeme nicméně ustálit na tom, že Pando se rozhodli nahrát desku, jejímž účelem je zahlenit posluchače atmosférou zkázy, úpadku a negativismu. A zkouší to různými způsoby, aby náhodou nenechali nikoho neposkvrněného. Osobně přijímám nejlépe ty ambientnější části alba, protože tam ty obrazy, které vytvářejí, jsou nejzřetelnější. Sludgové prasení s praskavým zvukem tu pak sice moc nového nepřinese, ale ani nechce. Celá deska si obecně dává totiž zejména záležet, aby vám u ní nebylo příjemně, ideálně trochu na blití.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky