Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Baví mě, když dostanu od nějaké nahrávky citelný kopanec. Baví mě, když dokáže deska překvapit a zpestřit večer. Na taková díla se pak jen tak nezapomíná a člověk si je velice dobře pamatuje. Takovým ozvláštněním pak disponují (mimo jiných) desky z destinací, které nejsou kolébkou žánru, k němuž se řadí. Vemte si třeba Panopticon.

Jde o americký projekt chlapíka jménem Austin Lunn, který vznikl roku 2007. Jde o black metalovou kapelu s folkovými prvky, což není pro americkou scénu zrovna typické, a právě proto nahlíží tento člověk na daný hudební směr mírně odlišným způsobem, než jak jsme tomu zvyklí u nás v Evropě. V patrnosti vedu lehkou vzpomínku na druhou desku z roku 2009 Collapse, která mě tehdy připadla opravdu fajn, leč ozvěna uhasla. Je tu polovina roku 2014 a Austin o sobě dává vědět už pátou řadovkou Road To The North. Paměť nehlásí negativní zkušenosti a tak se vesele vrhám do poslechu, za doprovodu lehkého úžasu a drobného sypání popele na hlavu, že jsem na skupinu kdysi zanevřel. Ale však to znáte, kolem je toho tolik… kdo to má furt hlídat.

První momenty nové nahrávky mě trošku zaskočily. Ačkoliv zahrnují slušnou melodii, kterou zpoza metalového běsu udávaly zejména housle, byl jsem zaskočen tuctovým kvapíkem. Naštěstí se skladba během svých deseti minut stačila několikrát proměnit, čímž si vysloužila můj nemalý respekt coby výraz neskrývaného uznání. Počáteční rozčarování bylo zázračně zažehnáno a uši dychtivě našponovány k dalšímu dění. Druhá věc přirozeně převzala folk blackovou štafetu v lehce vláčnějším tempu, klade důraz na kytarové onanie a housle zůstávají stylovým kořením, které tuhle táhnou v první linii a jindy si dají zase oraz. Kompozice je dostatečně barvitá a členitá, čímž se poslech stává  soustředěný a skladba i přes svou delší stopáž nenudí. Co však po slabé půlhodince svižného folk black metalu zaručeně každého zvedne ze židle, je porce nefalšovaného, čistého country. Ne, fakt si nedělám legraci. S chutí nalévám sklenici z láhve, na jejíž etiketě je místo původu Kentucky, stejně jako rodiště autora hudby Austina. Ačkoliv bych si country muziku sám od sebe nikdy nepustil, tady mi vůbec nevadí. Naopak jde o skvělé zpestření a to velice stylové a s chytlavým ústředním motivem.

Deska má velice slušně rozvrstvené pasáže a ví moc dobře, kdy na kterou tóninu udeřit. Časování je smyslně připravené a výsledkem takové práce je ustálený, nekolísající poslech. Prožitek je pak více intenzivní a řekněme i dramatičtější. Totiž právě ono napětí a příjemné očekávání doprovází poslucahče po celou hrací dobu. Pár nečekaných zvratů a našroubovaných, žánrově odlišných pasáží vyráží dech a člověk jednoduše žasne. Nejde totiž pouze o zmíněné country v kombinaci s folkovým black metalem, ale i jinak pojatou atmosférickou post hudbou. Po dlouhé době totiž můžu říct, že mě deska, která přesahuje hodinu hrací doby, baví od začátku do konce. Vlastně jsem tuto stopáž ani nepostřehl, jelikož i přes velkou délku má album pocitově výborný spád. Po jeho skončení mi pak v hlavě zůstávají především příjemné pocity, což je vlastně žádoucí a pozitivní jev. Uvidíme, s čím se Panopticon vytáhne příště, protože tohle je velice vkusná a originální záležitost.