Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

PANYCHIDU jsem zaregistroval až s jejich druhou deskou „Měsíc, les, bílý sníh...“ a přitom jsem je viděl na Swampu a dokonale zasklil. Což mě sice mrzí, ale co už. Dlouhé EP „Woodland Journey“ v Pařátovském vydání mi kapelu skvěle představilo a navnadilo se podívat i do jejich minulosti. Nechme ale minulost minulostí a vrhněme se na desku současnou, předvánoční. Ta vyšla v mezinárodní korporaci hned tří labelů PARAGON RECORDS, CURSED RECORDS a našich WEREWOLF PRODUCTION. Čas ukáže, zda to přinese kýžené ovoce.

Album se opět nahrávalo v Hellsound Studio u Honzy Kapáka, který už sice není členem kapely, ale desku nabubnoval a dokonce si zde i zazpíval v „Two Untouched Moments“. Takže, jak asi předpokládáte, po technické stránce nebude PANYCHIDĚ nic moc co vytýkat. Možná jen jakoby lehce zkreslený zvuk Vlčákova řevu je takovou výjimkou, ale zbytek je tradiční zvuk made in Hellsound a ten se, jak víte, vyrovná evropské špičce. A co nám tedy „Grief for an Idol“ nabízí? S očekáváním pagan metalu jsem byl odevlát black metalovou vichřicí „Dance of the Fiery Stars“, která byť v rychlém tempu je velice elegantní a vzdušná. Silné melodické harmonie podpořené rychlými, ale citlivými rytmy a nad tím neskutečné zpěvy přivedou posluchače do vytržení. Líbí se mi, jak se zde vedle sebe krásně vyjímá zuřivost s jemnou melodikou, radost s temnou aurou severské tmy. Deska je plná protikladů, kdy se písně liší jako den a noc a zároveň hezky drží pohromadě. Švédský melodeath á la Hypocrisy v Honzou zpívané „Two Untouched Moments“ změní rázem nadšenou náladu desky v pochmurnou. Určitě vás ale upozorním na „Wayfarer’s Awakening“, kde vládnou dudy a jakoby rozverně taneční melodika se smutným podtextem rozpohybuje vaše nohy, ať už chcete nebo ne. Tato píseň se mi zaryla pod kůži a hodně rád si ji pouštím i po té, co skončí celé album. Vlčák se zde překonává, jeho hlas je výrazně variabilní, nespokojí se jen s klasickým řevem, ale pouští se mnohdy do melodického dobrodružství, podpořen čistým hlasem kytaristy Honzy Vaňka.

Velký hit určitě bude „Krasatina (Grief for the Idol)“. Švédsko vystrkuje růžky i z parádní „Don't Tell Lies to Children“, která je obdařena zajímavým textem a vynikající kytarovou prací. Velkou sílu má i instrumentálka „Doomsayer“, postavená na mužském vícehlasu beze slov v úvodu a gradací, když se přidají i ostatní nástroje. Nechtěl jsem se zastavovat u každého songu, ale nedá mi to, abych nevypíchl silná místa u každého z nich. Všimněte si epické „O veliji Vezě“, ve které uslyšíte staroslověnštinu nádherně zazpívanou netradičním hlasem. Ale to se už atmosféra zhušťuje a jeden hit střídá druhý. „The Great Dance of Dionysus“, death metalová „Love Bombing“ a „Minnestund“ se sólovým zpěvem mistra V'gandra. To je prosím lahůdka. Abych nebyl za blázna, kterému se líbí všechno, přiznávám, že mi moc nesedí „Perchta“. Ano, nápad je to dobrý, přednes zrovna tak. I děj je zajímavý, jen nejsem příznivcem podobných záležitostí a tak mám tendence album zakončit už po „Minnestund“.

PANYCHIDA natočila doslova vymazlenou nadprůměrnou sbírku písní, která nejen u nás nemá obdoby. Pánové dávají na odiv svoji hudební vyzrálost, aranžérskou rafinovanost a zároveň lehkost, s jakou nám nabídli ne vždy přímočarý materiál. Kapela navazuje na starou tradici žánru, kdy pod hlavičkou pagan blacku nevycházely rozjuchané pivní srandy, ale temné záležitosti s přesahem do šamanského světa, bájí, legend a báchorek napříč Evropou. Kdy základ jsou festovní kytary, masivní basa a rychlé bicí. Žádné plytké radovánky, kluci a holky kolem táboráku, ale strašidla ve tmě, válečnické nájezdy a hrdinské eposy. Pevně věřím, že „Grief for an Idol“ může uchvátit nejen pohanské fans, ale každého milovníka dobrého metalu, o kterém je tato deska především.