Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pergamen - Nuber Atra

PergamenNuber Atra

Garmfrost15.2.2014
Zdroj: CD digipack v A5 formátu, promo od kapely
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Kdyby hudební složka byla stejně dokonalá jako vizuální nebo lyrická, jednalo by se o nevšední dílo. Bohužel tomu tak není a deska tone v šedi průměru nápadů na pomezí balastu s občasným výborným nápadem, který pak ukazuje na marast zbytku.

Asi mi to nedá a začnu svoji recenzi na nové album PERGAMEN „Nuber Atra“ opěvováním nádherné práce při zpracování skvostného digipaku. Tu měl na starosti Deather, kterého nemusím asi nikomu představovat, ostatně fanoušci PERGAMEN ho znají jako jejich dvorního umělce. V době, kdy každý stahuje a už ani nepřepaluje, je to krok úctyhodný. Jak front cover, tak celý zbytek edice je jedním slovem NÁDHERNÝ! Nejsem vyhledávačem podobných radostí nějak zvlášť, ale tohle mému oku zalahodilo k velké spokojenosti.

 

Odpoutám se od formy, která zde vskutku vládne a vrhnu se rovnou na to nejdůležitější, a to je hudba. Od minulé desky (kterou jsem si poslechl až v těchto dnech) udělali vcelku velký krok směrem k lepšímu pojetí zvuku. Ten na „Per Somnus“ mi nesedí pro svou zamrzlost. PERGAMEN se na čerstvé novince vycajchnovali a ve studiu pod taktovkou Benyho a Lukáše Musila (zahrál si na desce i basu) připravili čisťoučký zvuk jako od maminky. Tak hlaďounký, že postrádá i jakousi rockovou dravost. To je ale otázkou vkusu každého z nás. Přiznám se bez mučení, že studio neznám ani z doslechu. Beny nejen že držel stráž ve zvukové režii, ale samozřejmě si album i sám složil, otextoval a nahrál veškeré kytary. Alespoň tak je uvedeno v bookletu. Takže všechna chvála nebo kritika budiž na jeho hlavu.

 

Pergamen

 

Osobně jsem propadl nejen skvělým ilustracím, ale hlavně nevšední lyrice. Benymu je rozumět každé slovo, protože se netlačí do žádných extrémů, ale spíš tak kráká a vrčí. Místy bych do hlasu uvítal trochu víc variability, protože za svými texty poněkud pokulhává. A hlavně když slyším, že ten hlas a zpěv tam je, když se chce.

 

Moc mi nevoní úvodní song s nádherným názvem „Do chladných sfér komorní temnoty“, který postrádá silnější nápad a plácá se v nevýraznu. Autor zřejmě chtěl, aby se posluchač potápěl v šedi a nebylo mu pohodlné poslouchat astrální zpověď zuřivého hlasu. Totálně pomalé tempo, valící se v jakémsi konglomerátu pradávného thrashe, který jsem poslouchal před dvaceti lety, a ještě staršího doom metalu. Ani bych nevěřil, že se z drážek řine vcelku mladá smečka, tipl bych to na letitou hordu. Už jsem házel hůl do pole a následně ji lámal - „Astrální kóma“ začíná stejně a tak jsem obočí pokrčil ještě víc. Z obav monotónní nudy mě ale vzápětí vytrhl hezká sólová melodie, kde se skvěle zapojil zpěv.

 

Další skladby už mají větší šmrnc - byť neustále tonou v nudných náladách - ale už jsou probarveny občasnými silnými nápady. Jen bych uvítal, kdyby se ta místa, jako třeba v úžasné „Zapálil jsem svíce napuštěné jedem“, objevila častěji. Takhle mi připadne, jako bych slyšel dvě kapely. Jednu, co tvrdí, že dříve bylo lépe a ti mladí nevědí, o co nám šlo, a druhou, co právě dává najevo, že má co říct, že by mohla obohatit metalovou scénu (do black sorty bych je moc netahal) o poetickou cestu zasněného umělce. Nevím, jestli hůl lámat či ne. Kapela je už poněkud zaběhnutá, ale pořád zní jako na začátku kariéry, kdy se o ní tvrdí, že je slibná. Jen bych ocenil, jak už jsem zmínil, kdyby pánové sjednotili projev, proškrkali průměrné a nudné nápady a třeba se strhli i melodickým směrem. Tam slyším velkou sílu. Když shrnu význam „Nuber Atra“, vychází mi průměrně dobrá deska, které do dokonalosti velký kus chybí, ale o žádný průšvih se rozhodně nejedná. Se svým hodnocením jdu nahoru hlavně kvůli textům, jež jsou výsostné, a kvůli vynikajícímu zpracování digipaku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky