Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pestifer (Belgie) - Defeat of the Nemesis (EP)

Pestifer (Belgie)Defeat of the Nemesis (EP)

Garmfrost24.3.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Swingující death metal v rukou belgických Pestifer stojí za hřích. I dva!

Haha, pěkně jsem se spletl. Když jsem sáhl po promu Pestifer, byl jsem přesvědčený, že se jedná o portugalskou bandu, jejímuž albu Execration Diatribes se před časem věnoval kolega Sorgh (ZDE) a kterou vydal tuzemský label Lavadome Productions. Nicméně chyba lávky. A vlastně jsem i rád, protože belgičtí Pestifer jsou na míle daleko před těmi portugalskými, byť i ti mi oproti Sorghovi drnkali na pozitivnější strunu. Ale zpět do Belgie. Tyto Pestifer jsem doposud neslyšel a musím říct, že celkem lituju. To by šlo!

 

pestifer

 

Nebudu se zbytečně zamýšlet. Defeat of the Nemesis je EP krátké, třiadvacetiminutové dílo rozložené do pěti skladeb. Album vydává věhlasný label Debemur Morti. O nahrávání a výsledný mix se postaral jistý Gérald Jans, jehož práce jsou mi rovněž neznámé, ale minimálně jeho přínos pro Defeat of the Nemesis stojí za povšimnutí. Album má zvuk lahodící i přísnějšímu uchu. Bicí zní jako bicí a ne jako automat. Bublavá a pulsující basa je jednoduše odlišitelná od kytar, což dohromady krásně funguje a všechny strunové nástroje jsou příjemnou lahůdkou. Vokály nejsou pod instrumentální hradbou, nejsou vedle ani nad ní. Všechno je sladěné. Jen bych ocenil větší tah na branku. Growl Jérômeho Bernarda je bezchybný a do muziky bez debat sedí. Kdyby ale víc řval nebo zpíval, líbil by se mi víc. Takto je ve vleku mnohem variabilnějšího hudebního dobrodružství.

 

Subterranean se houpavě a basově bublaje nenápadně pustí nabídnout posluchači vkusnou porci chutného deathu. Za kapelou je vidět bezmála dvacet let zkušeností. Pestifer nejsou přehnaně aktivní. Mají na triku tři dlouhohrající nahrávky, demo, promo, singl a toto EP. Aspoň se neokoukají, ne? Přemýšlím, zda je sound alba staromilský nebo moderní. Ani jedno. Zřejmě. Místy archaický, ale příjemně a většinou současně bez neduhů současnosti. Byť to klukům hraje jak z partesu - jejich hra je lehká, swingující fusion, jsou hlavně metalovými muzikanti a právě taková je deska. Titulní song je nejvýraznějším představitelem současné kondice kapely. Astral Agony je naoko obyčejná vybrnkávačka dělící EP na půl. Ona obyčejná je, ale funguje. Elysium pak rozloženě přidává na gradaci. Song je radost poslouchat. Moc se mi líbí úvod Draconian Daemon. Depkoidně akustické drnkání spolu se schizoidní basou a jazzovou rytmickou hrou pana bubeníka se záhy mění v úprk, který by se klidně hodil do těžších alb, jaká produkují např. Pestilence.

 

 

Styl Pestifer je technicky vymazlený. Základ je v death metalu, ovšem v progresivněji laděném. Kapela nepoužívá žádná změkčovadla, není brutální ani přehnaně profesorská. Melodických vyhrávek se nebojí, nejsou však alfou a omegou nahrávky. Netuším, zda se Pestifer stanou čelními představiteli ranku, našlápnuto mají. Každopádně je radost jejich muziku poslouchat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lord Owl / 29.3.23 21:41odpovědět

Obal alba jak vystřižen od Necrolorda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky